Říká se, že zatímco příbuzné si nevybereme, o přátelích rozhodnout můžeme. Pravda. Alespoň potud, pokud nenarazíme na člověka, který je navrch samý lesk, ale uvnitř tak zkažený, jako maso, zapomenuté mimo ledničku. Danu jsem poznala před řádkou let coby prvotřídní dámu. Na rozdíl ode mne byla úspěšná podnikatelka, oblékala jen ty nejdražší modely, a všude se to kolem ní hemžilo posluhujícími „poskoky“. Kam přišla, tam se lidé, ani nevím proč, „klaněli“. Do chvíle, než jí vlastní panovačnost zlomila vaz. Teprve tehdy zjistila, že má po boku i cosi jako kamarádku…
„Královnička Dana I.“
Dávno mi není dvacet a také už vím, co je v životě důležité. Ne, nejsou to společenské žebříčky, drahé šaty, luxusní dovolené ani všelijaké šperkařské tretky, jako „obyčejné“ zdraví a spokojenost. Leckdo by řekl, že ze mne mluví přemoudřelá závist, ale věřte, že obdobný žebříček hodnot pro mne kdysi samozřejmý nebyl. Od mala jsem obdivovala úspěšné lidi, nastrojené dámičky, které se vozí v luxusních autech, a mají starost jen o to, aby se jim po výstupu z limuzíny nezamlžily sluneční brýle. Proč? Možná proto, že pocházím z chudé rodiny, která si o luxusu mohla nechat zdát. Zkrátka, lidské vědomí už je takové. Vždy touží po věcech, které nemá. A když je získá, touží hnedle po jiných…
Celé roky jsem pracovala jako nejobyčejnější síla v jedné firmě. Ale, kdykoliv se mi zde namanula příležitost, dostat se od nás na nějakou lepší VIP akci, neváhala jsem. Ostatně, podobné dny mi bývaly drahé. Vždy jsem se na ně důkladně připravovala. Šaty, kadeřník, líčen. Přesně tak, jako kdybych mezi onu „elitu“ sama patřila. Léta ubíhala, až jsem na jedné z akcí potkala Danu. Od pohledu dámu, na které nešlo zkritizovat snad nic. Šaty, účes, líčení, drahé boty s kabelkou. Všude, kam se hnula, poletovali kolem minimálně dva „poskoci“, kteří jí vyřizovali všechno možné. Dana byla prý „super-podnikatelka“ a všude jí bylo plno. Právem jsem byla překvapená, když si osudný podvečer vybrala pro „odpočinutí si od všech světel reflektorů“ na rautu stůl, u něhož jsem stála já. Náhoda. A ještě větší náhodou byl zapředený dialog. Nebyla o moc starší než já. Jen žila jinak a její svět mě přitahoval. Daly jsme se do řeči. Můj tehdejší outfit získal řadu pochvalných slov. (S pochvalami to vůbec uměla tak, že by probrala snad i mrtvého.) Byla jsem jí doslova okouzlena, a za vrchol blaha považovala, když si ode mne vyžádala firemní vizitku s tím, že bychom někdy mohly zajít na kávu a popovídat o módě. Vypadalo to jako sen.
Všemi oblíbená žena
„Já a mít známou, kterou všichni obdivují?! Ideál.“ Soudila jsem. Dana neváhala. Brzy se mi několikrát ozvala, že na setkání myslí, ale pořád nemá čas, a k textu pokaždé připojila řadu komplimentů, jak jsem úžasná a jak si mě váží. Bylo to nesmírně zajímavé, takže jsem očekávala, co přijde. Jenže podivné překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Pod záminkou kávy jsme se s Danou sice jednoho dne opravdu sešly. Ale… Namísto volné konverzace, na mne rovnou vyhrkla ohledně toho, zda bych jí nemohla v „naší“ firmě domluvit nějakou zajímavou spolupráci. „Takové věci já ale nemohu a nesmím dělat.“ Pokrčila jsem vyděšeně rameny a nechápala, proč oslovuje zrovna mne, nejpodřadnějšího zaměstnance firmy. Když pak sama zjistila, že jí pomoci skutečně nemohu, „korunovala“ setkání tím, že jej šmahem ukončila a byla fuč. „Co to bylo?!“ Divila jsem se cestou domů. „Vypočítavost. Jednoduše tě chtěla využít. Vycítila slabé místo a udeřila.“ Vysvětlil mi doma manžel. Měl pravdu. Jenže já ten „lidský odpad“, který se skrýval za krásnou fasádou, pořád neviděla, a brala jeho slova s rezervou. „Vždyť si ji každý chválí.“ Krčila jsem rameny. Uběhlo pár týdnů a Dana pak znovu napsala, rovnou s nabídkou tykání. Omlouvala se a tvrdila, jaké z nás budou super kamarádky. Ulovila mě. Zase. Měly jsme se vidět, zajít někam na kosmetiku a na nehty, ale ze setkání nakonec vždy záhadně sešlo. Dana se pokaždé na poslední chvíli omluvila. Zkrátka a jednoduše, o žádné kamarádství jí v reálu nešlo. Pouze si chtěla udržet kontakt, protože naivně doufala, že bych se jí mohla třeba někdy hodit.
Pád na dno a nemocný manžel
Uběhlo několik let a s Danou jsme „řešily“ pouze nikdy nerealizovaná setkání. I když mi její chování bylo podivné, pořád ještě šlo říci, že ve mně má, alespoň na dálku, kamarádku. Čím jsem pro ni byla já, nechci domýšlet. A pak přišel šok. Danino manipulativní jednání s okolím jednoho dne „ruplo“ a její podnikání začalo mít, prakticky ze dne na den, existenční potíže. Společensky šla dolů a nakonec padla, co vím, na dno. Čas běžel, až jsem zjistila, že od doby, kdy jsem ji naposledy viděla, uběhlo patnáct let. Zbyla vzpomínka. Ve firmě jsem po řadě let také skončila, a začala mezitím pracovat coby prodavačka v malém obchůdku s potravinami, kam nebylo zapotřebí dojíždět. Onemocněl mi totiž manžel a já se musela přizpůsobit nové situaci. Když už beznaděj vypadala nejhůř, přišel další šok. Dana se po letech odmlky ozvala, a v úhledném textu mi najednou znovu vysvětlovala, jak moc by mě někdy chtěla vidět. Nalétla jsem. Naposledy.
Lidé se (ne)mění
Sešly jsme se v jedné malé kavárně a já čekala milé setkání. Naneštěstí to, co se odehrálo, ztělesňovalo vše, jen ne milé popovídání. Dana, vypadající, jako kdyby se vlastně nic nestalo, přišla se zpožděním a ještě, než jsme usedly ke stolu, začala se vyptávat, jestli pořád pracuji na stejném místě a zda bych pro ni nemohla udělat nějakou maličkost. V tu chvíli se mě zmocnil výbuch smíchu. Dana chladně zírala, jak se bavím. „Je mi líto, ale dávno pracuji jinde. Nemohu nic udělat.“ Reagovala jsem na příšerné „deja-vu“. Dana se nedala. „A kde?“ Vyzvídala, až málem porazila stůl. Neprozradila jsem a hovor raději přesměrovala na manžela, který je nemocný, a já na všechno sama. Dana zakývala znuděně hlavou. „Tak kde?“ Vyhrkla znovu. To už jsem se neudržela: „Jako prodavačka v potravinách.“ V tu chvíli se opovržlivě zamračila. „A to máš z platu prodavačky peníze na šaty, jaké máš na sobě?“ Rýpla si. „Ne. Já věci nevyhazuji a třeba tyhle kvalitní boty vlastním desátý rok, víš?“ Rýpla jsem nazpět. Dana se kysele zatvářila, pak propukla v teatrální, falešný smích. „To je hodin, myslím, že to dnes zkrátíme.“ Vyhrkla panovačně, zatímco já ji předběhla. „Víš, kamarádky jsou od toho, aby se emocionálně podpořily. Ale to ti nic neříká. Proto, jestli někdo půjde, budu to já.“ Pronesla jsem, u baru zaplatila nevypitou kávu, a obratem odešla. Číšník pak vystavil potvrzení, které mi bylo obzvlášť milé, když jsem jej po cestě vhodila do první popelnice. Tam, kam (bohužel), patřilo i celé mé „kamarádství“ s Danou. „Nevím, ale celé mi to přijde, jako srážka s „lidským predátorem.“ Reagoval doma vtipně manžel. A já? Danu už nikdy nechci vidět, slyšet a ani na ni pomyslet.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
