Týna (29): Zakoukala se do mne šéfová vlivné firmy

Některé příběhy nevymyslíme, ani kdybychom usilovali sebevíc. Neuvěřitelná. Asi tak lze popsat událost, která se přihodila minulé jaro. Mé jméno je Týna, a přestože se mi dostalo dobrého vzdělání a vysokou jsem absolvovala přímo s červeným diplomem, nemohla jsem po několik roků zavadit o jakékoliv slušné zaměstnání. Doma panovala finanční krize a já si svůj diplom mohla tak akorát vystavit pod zlatý rámeček. Byla jsem zoufalá. A v zoufalosti udělá člověk mnohé. Dokonce i to, že naváže vztah s někým, koho nemůže vystát, aby posléze nalezl pravou, ale bohužel nešťastnou lásku…

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Červený diplom

Na vysoké, kde jsem absolvovala ekonomicky zaměřený obor, patřily mé studijní výsledky k nejlepším a nevyhnul se mi proto ani tzv. červený diplom, tj. vyznamenání za skvělý prospěch. Byla jsem poctěna. Patřit k nejlepším, nebylo u nás na fakultě nic moc samozřejmého a podobný výsledek mě alespoň ujišťoval, že snad něco umím. Přiznávám, potřebovala jsem to. Bydlela jsem totiž dohromady se svým otcem a jeho matkou – mou babičkou a finanční situace u nás doma nebyla nikdy růžová. Spíše naopak. Táta se živil dělnickou profesí a babička měla pouze penzi. Jedinou nadějí na lepší zítřky jsem byla já. Vzpomínám si, že když jsem odpromovala, byla nejpyšnější právě babička, která skrze mne vzpomínala na dávné roky, kdy jako sekretářka skoro řídila jednu velkou firmu, protože v ni její šéf absolutně věřil. Ovšem, to bych vyprávěla příběh její, ne svůj…

Podřadná zaměstnání

Právě díky babičce jsem byla přesvědčená, že alespoň nějaké, „kancelářské geny“ v rodině jsou a ihned po škole se ucházela o několik míst v zavedených institucích i v nadnárodních firmách. Pokaždé jsem se dostala do nejužších kol výběrových řízení, ale nikdy jsem nebyla tou šťastnou uchazečkou. Texty, v nichž bylo vysvětleno, jak moc dobře jsem si vedla, ale bohužel, instituce se rozhodla pro lepšího kandidáta, jsem znala nazpaměť i pozpátku. Beznaděj. Tak jsem viděla svět po několik měsíců. Složenky za nájem bytu mé babičky ovšem nepočkaly a tak jsem se rozhodla, že to zkusím alespoň jako prodavačka v nedalekém obchůdku s dámským prádlem. Tam mě kupodivu nevyhodili. Paní Nela, má nová vedoucí, byla činorodá podnikatelka, a aby nepřišla o jedinou zakázku, posílala své zaměstnankyně často s objednávkami coby poslíčky za klientkami. No, marketingově se to zdálo dobré. A jedna taková cesta čekala i mne.

Drsná šéfová vlivné firmy

Objednávka, kterou jsem měla vyřídit, patřila šéfce jedné docela vlivné firmy, kam jsem jí měla zboží doručit. Neměla jsem zkušenost s „poslíčkováním“, ale došlo mi, že určitě nesmím přijít nevhodně oblečená. Vzala jsem si proto černý kalhotový kostýmek, halenku a decentní lodičky. Podle květovaného vzoru luxusní podprsenky, která byla předmětem dodání, jsem usoudila, že by se mohlo jednat o romantickou duši. Ale to byl omyl. Viktorie, jak se ona šéfová jmenovala křestně, byla významu jména podobná. Jednalo se o klasickou přísnou šéfovou, která musí mít všechno po svém, protože, když nemá, nastane ruch. Odhadovala jsem ji maximálně na padesát, možná méně. Vypadala dobře a prý hrávala aktivně i golf. Přesto musím přiznat, že podobné typy lidí se mi odjakživa protivily. Byla jsem ráda, že předání proběhlo bez potíží. Cestou domů jsem si „na oslavu“ zaskočila do oblíbené fast-foodové kavárny a netrpělivě vyhlížela svou první výplatu.

Naprostý šok

Zítřek byl najednou stejný jako pozítří nebo včerejšek. Dny, strávené v obchůdku utíkaly svým životem a spolu s nimi i má touha, získat nějaké lepší místo. Prostě jsem si zvykla a byla jsem ráda alespoň za to málo, které mám. Jednolitou atmosféru narušil až den, kdy mi Nela přišla říci, že se po mé osobě tázala jedna z klientek. Zprvu mi nedocházelo, kdo, ale později jsem pochopila. Šlo o Viktorii. Chtěla, abych ji navštívila v její firmě. „Neodmítej, máš na víc, tak to zkus.“ Mávla rukou Nela a já usoudila, že pokud souhlasí ona, pak nemám co ztratit. Setkání se odehrálo ve firemní kavárně, kterou zdobil černý mramor. Viktorie zde měla vlastní vyhrazené místo. Číšník mě usadil na židli. Po chvíli pak přišla vysoká, štíhlá tmavovláska s rovně střiženým mikádem a pozoruhodným květovaným kalhotovým kostýmem. Její image byla jemná, přesto působila tvrdě. Nevím, jak to nazvat – mužsky. Usedly jsme a rozproudila se debata, která nakonec skončila šokem. Viktorie totiž toužila po románku se ženou a já se jí k tomu jednoduše hodila. Roztomilým hlasem nakonec vysvětlila, že když nezaváhám, tak mi s ledasčím vypomůže a mj. mi sežene místo snů, kdekoliv si prstem ukážu. Tedy, kromě její firmy, aby to nebylo proti předpisům…

Nakonec jsem se zamilovala 

S podobnou nabídkou jsem měla problém. Jednak mi vadilo, že ve mně nějaká manažerka probudila mé dávno potlačené bisexuální sklony a pak ta příšerná nabídka „něco za něco“. Cestou domů jsem šla s hlavou sklopenou a nadávala, co je to za strašnou ženskou. Od té chvíle mi Viktorie vadila ještě víc, než došlo k radikálnímu zlomu. Začala jsem se o ni trochu zajímat a nakonec zjistila, že spolu máme dost společného, včetně červených diplomů a nesplněných snů… Nemohla jsem ji dostat z hlavy a přiznávám, můj názor na ni se časem změnil. Natolik, že jsem se rozhodla, sejít se s ní znovu. Více, než touha po nějakém doporučení mě ale poháněla zvědavost…

Viktorie si mě po nějaké době pozvala i do svého soukromého bytu, jehož interiérem mi definitivně dokázala, že luxus prostě miluje. „Úžasné.“ Pomyslela jsem si. Když mě poprvé políbila, pocítila jsem něco, co se nedá popsat. Přiznávám, že ještě nikdy předtím jsem s nikým neprožila tak hlubokou vášeň. Viktorie byla noblesní dáma a to platilo ve všem.

Černý čtvrtek

Zamilovala jsem se jako puberťačka. Jen doma si mysleli, že mám nějakého tajného kluka, proto jsem poslední dobou tak šťastná. Těžko bych jim vysvětlila, kdo ta známost je. Všude a ve všem jsem viděla JI. Dokonce jsem se kvůli ní chtěla naučit hrát golf. Jenže…Viktorie vyhrávala i ve vztazích a první cenou jsem byla, zdá se, já. Bohužel mě nenapadlo, že dočasnou. Možná, že se o nás někdo dozvěděl, možná ne, ale Viktoriina náklonnost vůči mé osobě jednoho dne z ničeho nic ochladla. Náš vztah se bez příčiny rozpadl stejně rychle, jako vznikl. Viktorie pokračovala v byznysu a já se vrátila zpět do práce v obchůdku s dámským prádlem. Když mi pak přišly jednoho dne do ruky čtvrteční noviny s přílohou, užasla jsem nadobro. Titulku zdobil Viktoriin portrét a uvnitř se nalézal podrobný rozhovor, z něhož jsem se dozvěděla i to, že se šéfka vlivné firmy bude vdávat. Jak jinak, než za šéfa jiné vlivné firmy… Tak co jsem byla já? Že by snad ztělesnění rozlučky se svobodou? 

Autor: Katka Procházková
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu