Veronika (19): Žiji ve falešných iluzích, ale líbí se mi to

Myslím si, že můj příběh není až tolik neuvěřitelný, dokonce ani nijak negativní, přesto „jím“ dokážu občas leckoho v okolí zvednout ze židle. Asi jako každá dívka mého věku, jsem i já fanynka romantických příběhů. Ráda je čtu, vidím v televizi nebo kině. Zajímá mě všechno, kde je hlavním motivem strhující láska dvou hrdinů, pocházejících nejlépe ze zcela odlišných světů. Jenže v tom je „zakopaný“ problém. Uvědomuji si, že podobné příběhy jsou ve většině případů jen idealistickým produktem tvůrce, zatímco skutečná vztahová realita bývá jiná. I přesto bych si přála, zažít podobný „příběh“ v realitě a na vlastní kůži. Mé přání je mi výzvou a já ji přijímám.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Princezna z románů

Už od dob, kdy jsem se naučila trochu obstojně číst, mě zajímaly pohádky. Pohádky v knížkách a samozřejmě i jejich filmová zpracování. Můj, o rok starší bratr dával sice jasně najevo, že pro něj mohou být přitažlivé jedině comicsy, ale já se zamilovala do skutečné klasiky. Nejvíce mě přitahovaly takové ty děje, kde se objevovala chudá dívka, do níž se zamiluje princ a nakonec dodatečně zjistí, že i ona je „utajená“ princezna nebo příběhy o chudých děvčatech, která ke štěstí přišla. Také, když přišly Vánoce anebo nějaký jiný významný den, přála jsem si jako dárek skoro pokaždé knihu, DVD anebo panenku. Ne ledajakou. Musela to být vždy dívka, oblečená buď do šatů princezny anebo naopak „chudé holky“. Vím. Vykreslení mého dětství působí zřejmě tak, že mě rodiče po celou dobu rozmazlovali a já už samými rozmary nevěděla coby, ale nemyslím, že by to tak skutečně existovalo. Náznaky možná byly, ale já se za žádnou princeznu sama nikdy nepovažovala. Bylo-li nutné, dokázala jsem pořádně vzít i za práci. Pouze jsem v sobě odjakživa nesla idealizovanou podobu lásky a vztahů…    

Pan a paní Ideální   

Pocházím z relativně klidné rodiny. Naši rodiče si spolu občas vymění pár názorů, ale nic z toho není tak vážné, aby to mělo dopad na mne a bratra. Tak to bylo i v dětství. Peníze nám zatím nikdy nechyběly, ale rozhodně nelze říci, že bychom byli nějaká movitá rodina. Když mi bylo dvanáct, začala jsem postupně svět princezen a pohádek opouštět. Dokonce některé mé panenky „získaly“ nové místo pobytu, kterým byla místo pokojíku půda. Připadala jsem si totiž už tehdy velmi dospělá. Jediné, co u mne nedospělo nikdy, byla má duše. Ti pohádkoví hrdinové a jejich kulisy v ní žili dál. Svou vnitřní „sbírku“ ideálů jsem navíc odhodlaně doplňovala. Ve velkém jsem čítala moderní i staré příběhy z tzv. „červené knihovny“ a na internetu neustále něco na podobná témata vyhledávala. Skrz zvuky zamilovaných písniček z populární hudby jsem pak vše jen dokreslovala. Přiznávám, že šlo o koníček, který dorostl obřích rozměrů. Mou hlavou probíhaly různorodé myšlenky a já se přímo živila představami o budoucím dokonalém partnerovi a životě. Natolik, že jsem již brzy přestala do značné míry vnímat okolní realitu. Když si mé kamarádky začaly později hledat své první kluky, byla jsem ta „na ocet“ vždycky já. Ne však proto, že by o mne žádný nejevil zájem. Nedostupnou jsem bývala já, protože, podle mého názoru, nešlo nikdy o kluky, kteří by se dostatečně blížili mým ideálům. Jeden chodil ošklivě oblékaný, další zase nemoderně. Především pak, jedinému z nich neříkalo nic, že by mohli své holce občas něco přinést. Třeba květinu nebo něco sladkého?! Zkrátka nic. Ale, chtějte podobná gesta od pubertálních kluků, kteří v tomto věku zápasí sami se sebou. Jenže já se zařekla, že s takovými typy mít nic nechci. Netušila jsem, že si podobnými požadavky mohu zbytečně zkomplikovat i budoucí život.

Omylem jsem odmítla úspěšného kluka

Stalo se to na střední. Tehdy mi bylo okolo osmnácti a na rozdíl od spolužaček jsem byla spokojeně nezadaná. Pár holek sice už plánovalo i vážnou budoucnost, snily o sestěhování a společném bydlení se svými vyvolenými, jen já si připadala, na rozdíl od nich, coby single děsně dospělá. Vlastně, odmítat kluky i jakýkoliv všední život mě docela bavilo. Stal se z toho zvláštní sport. A protože je v mužské povaze, být dobyvatel, pak, čím víc já byla nedostupná, tím více zájmu opačného pohlaví jsem si mohla užívat. Mezi kluky, kteří skončili v mém pomyslném „romantickém koši“, skončil také Ondra. Moc sympatický, mladý kluk, který dokončoval vysokou, ale protože nepocházel ze zrovna dobrých poměrů, přivydělával si u nás v kantýně jako prodavač. Seznámili jsme se, když jsem šla koupit nějaké pití, protože u nás v patře byl porouchaný automat na vodu. Sympatie byly oboustranné. Ondra byl fajn, jen se mi nesvěřil s tím, jaký typ studií dělá. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, bylo mi to jedno. Chudý mladík z jídelny, který si musí při studiích přivydělávat v zapadlé středoškolské kantýně, byl sice roztomilé zpestření, obzvlášť když jsem se jím mohla chlubit před spolužačkami, ale nic víc. Ondra se mi sice v duchu doopravdy líbil, ale já si raději hrála na „slečnu důležitou“. Kdykoliv jsem do kantýny přišla a on tam byl, dávala jsem bezděčně najevo svou společenskou převahu. Tehdy jsem byla v období, kdy jsem si v rámci své fantazie představovala, že ideálním mužem by pro mne mohl být jen nějaký mladinký, ale super úspěšný pan podnikatel, popřípadě syn otce, úspěšného podnikatele, který má v garáži nejluxusnější automobil, vilu a služebnictvo. Kam jen se mohl, nějaký student, pomocná síla z kantýny, na tuhle představu hrabat, že? Tak jsem na Ondru postupně zapomněla a setkala se s ním teprve nedávno. Bylo to hodně velké překvapení. Obor, který Ondra celou dobu dostudovával na vysoké, byla práva a dnes už pracoval jako asistent jednoho z hodně vlivných místních advokátů. Vysoká společnost z mých snů, pro něj tedy nebyla ve skutečnosti nic nevšedního a jediná, pro koho zůstávala pouze ve snech, jsem byla zase já.

Čtenářky také čtou: Hana (24): Na poslední chvíli jsem si rozmyslela svatbu. Něco mi na mém snoubenci prostě vadilo.

Duševní droga

První nadějný „vztah“ skončil fiaskem, které mělo ještě dohru doma. Rodiče mi totiž vyčinili, že byl čirý nesmysl, Ondru odmítat. „Kolik znáš mladých kluků, kteří mají takové štěstí a vzdělání jako on, nenosí nos nahoru a ještě by o tebe měli zájem?“ Ptala se mně soucitně moje máma a měla pravdu. Zalitovala jsem a ten den slíbila, že už své romantické fantazie omezím a raději se soustředím na realitu. Jenže. To je ten problém. Neumím to. Tolik let jsem žila se samými princeznami, hrdinkami filmů pro náctileté a filmovými dámami z elitních smetánek, že si už prostě neumím pomoci. Možná, že jde o nějakou formu závislosti, jakési duševní drogy. Nevím. Podstatné je, že nedovedu přestat. Dokonce si myslím, že se můj stav i notně zhoršil. Postavila jsem si totiž hlavu a rozhodla se, že až nyní nastoupím sama na vysokou školu, budu si svého přítele opravdu pečlivě vybírat. Přesně tak, aby zapadal do mé představy o ideálním romantickém příběhu. Možná, že se mi to nepovede, ale já si věřím. Chci vlastním příkladem dokázat, že romantické příběhy s dokonalým „happy endem“, nemusí být nutně jen záležitostí psaných příběhů anebo filmů. Velká výzva? Možná, ale já se jí nebojím.         

Autor: Lenka Svobodová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu