Kdo jsou to phubbingové děti? Pravděpodobně je máte doma i vy

Phubbingové děti zná asi většina rodičů, kteří mají potomky na základní škole. Pořádně znají jen cestu do školy a ze školy, i 20 metrů od autobusu k domovu je důvod sklonit hlavu a přestat vnímat okolí. Doma totéž – pomalé pohyby, občas do něčeho vrazí, na vaše dotazy neodpovídají buď vůbec nebo univerzálním „uhmhm“. Nepořádek kolem nich jim nevadí, protože ho nevidí. Vidí jen to, co se právě odehrává na displeji jejich chytrého telefonu.

Skutečný svět vyrušuje od dění v mobilu

Phubbing je nemoc 21. století. Odborníci tak nazývají lidi závislé na chytrých telefonech a internetu. Děti nepouštějí mobil z ruky ani tehdy, když hrozí, že jim spadne do záchodu nebo do vany. Většinou ho neodkládají ani ve spánku. Když hrozíte násilím, uvolí se při nedělním obědě použít místo telefonu příbor. (Jenže mobil mají stejně na stehnech pod stolem.)

Lidé začali preferovat komunikaci přes sociální sítě před děním v reálu. Ztrácejí schopnost běžné mezilidské komunikace a navazování vztahů s vrstevníky. Závislé se stávají čím dál mladší děti, o dospívajících ani nemluvě. Od narození jsou pro ně mobily, notebooky či tablety běžnou součástí života, čemuž se přizpůsobily i hračky pro ty nejmenší. Nejpozději okolo 2. roku věku už vidíte děti s telefonem (reálným či z hračkářství) u ucha.

A jak se to stalo mně?

Monika (46) se svěřila, že má doma hned tři phubbingy. „Nevím, jak se to stalo nebo jestli jsem udělala něco špatně… Svým dětem jsem se snažila od malička věnovat, číst jim knížky, chodit na výlety, do kina i za jinou zábavou.“ začíná své vyprávění. „Jenže mobily jsem jim musela koupit už na prvním stupni základní školy, jinak by byly mezi vrstevníky sociálně vyloučeni.“. Tehdy si Monika ještě myslela, že tak alespoň bude pro případ potřeby s dětmi ve spojení. Velký omyl!

Přesně. Naše supermoderní děti nám v 80 % případů mobil vůbec nezvednou. Takže ke všemu o ně ještě dostanete strach. Když se jich zeptáte, proč vám telefon nebraly, dostáváte odpovědi typu – neslyšel/a jsem to, mobil se mi zrovna vybil, nějak se mi tam špatně nastavilo tiché vyzvánění, případně telefon právě nemohly najít. A to je záhada podobná nekonečnosti vesmíru – vždyť mají mobil pořád v ruce!?

Nejen problém dětí

Phubbing se ale nevztahuje jen na děti a dospívající. Monika pokračuje ve vyprávění: „Mé dceři je skoro 25 let, ale přesto touto závislostí trpí také. Nedávno přišla na návštěvu, zručně vmanévrovala kočárek se svým synkem do předsíně, v druhé ruce mobil, hlava skloněná.“ Odpovědi na otázky byly standardní „hmmm“ a „uhmmh“, případně „Co jsi říkala?“. Komunikace vázla. Zareagovala pouze, když jsem se zeptala na její nejlepší kamarádku. „Jo, super! Dneska si s ní celý den píšu!“

Na většinu argumentů svých dětí, proč musí telefon stále křečovitě svírat v ruce, nenaleznete protiargument. Monika dodává: „Nedávno jsem se zeptala třináctiletého syna, proč nejde ven. A odpověď?“ „Protože nemám s kým.“ zasyčel na mě synátor. „To mi chceš říct, že z té spousty kamarádů, co máš v telefonu, není nikdo doma?“ zeptala jsem se naivně. „Ale jo, skoro všichni. Jenže všichni jsou na počítači.“ vysvětlil mi syn a mně došla slova na jakoukoli odpověď.

Zeptejte se sami sebe

Schválně si to zkuste: Víte, kdy jste byli naposled off-line vy? Z průzkumů vyplynulo, že ¼ lidí si vůbec nemůže vzpomenout, kdy byli naposled mimo dosah svého telefonu. Dospělí tráví na telefonech nebo počítačích (mimo pracovní povinnosti) 4 hodiny denně, vysokoškolští studenti 7 až 8 hodin denně. V průměru se na svůj mobil podíváme 221 x za den. 70 % lidí žijících v partnerském vztahu říká, že pozornost, kterou partner věnuje mobilu, zásadně narušuje vzájemnou komunikaci.

A zítra ráno, až se hned po probuzení bude sápat po tom svém nejchytřejším telefonu na světě, schválně si to změřte na hodinách. 79 % z nás se podívá na mobil nejpozději do 15 minut po tom, co se probudí!

Autor: Michaela Richterová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu