Marta (39): Nejlepší kamarádka z dětství se nechala „uvrtat“ do manželství a dětí. Je to v pořádku?

V době covidové karantény byl čas nejen na přemýšlení, ale i na vyhledávání dávných známých přes sociální sítě. Profilů na sítích nejsem velký zastánce. Přesto jsem si jednu neděli řekla, že připravím kávu, pohodlně se usadím a zjistím, jak se někteří z mých, dávno ztracených známých, vlastně mají. Někdo dobře, jiný hůř. Nejvíce však překvapil příběh mé nejlepší kamarádky z dětství, kterou jsem od střední neviděla. Vždycky totiž říkala, že by si nikdy nepořídila dítě, rodinu ani manžela. Názor jí, myslím, vydržel. Do zakládání rodiny ji však musel „uvrtat“ někdo jiný. 

Nejlepší kamarádka Eva

S Evčou jsem se znala ještě dříve, než jsme začaly chodit na základní školu a měly štěstí, že nás vybrali do stejné třídy. Naše ročníky bývaly tou dobou silné a tak tříd, které svým označením dalece přesáhly klasické „ABCD“ šlo nalézt na mnoha školách „X“. Nás osud zavedl do ještě standardního „céčka“. Popravdě, byla jsem ráda, že má nejlepší kamarádka bude nyní i spolužačkou, protože se mi do školních lavic moc nechtělo. Kde kdo z okolí se na roli školáka těšil, jen já už tušila, že nepůjde o žádný med. Měla jsem pravdu. Učení mi moc nešlo a „šprtání se“ byla hotová noční můra. Přesto jsem nepropadala a s předměty se dokázala vyrovnat. Eva na tom byla podobně. 

Kromě třídy a studijních výkonů nás s Evou spojovala i řádka shodných zálib. Obě jsme měly rády psy a obě jsme milovaly filmy, potažmo divadlo, takže nás záhy pojila i účast v dramatickém kroužku. Roky plynuly a někdy kolem sedmé třídy jsme si dokonce přísahaly, že z nás budou povoláním herečky, a že po devítce obě zkusíme štěstí u talentového pohovoru na konzervatoř… Nestalo se. Proč?

Herečka a její stín?   

Nevím, jak v nejhlubším nitru Eva, ale mne herectví jako obor neskutečně lákal. Možnost, studovat profily cizích lidí (rolí) a hlavně, převléknout se za někoho jiného, být někým jiným, mě fascinovala. Přitahovala, a to takovou silou, jakou přitahuje můry a noční tvory rozsvícené světlo. Možná, že to bylo do jisté míry i tím, že jsem dlouho hledala vlastní tvář, takže mě profese, ve které je možnost být někým jiným povinná, lákala. Dost lidí v okolí mi ale nerozumělo, a tak jsem měla o to radši Evu, která vždycky ochotně sdílela vše, co já. Přesto je důležité říci, že dobrovolně a vždy s elánem a nehranou radostí. Jen těch hodin, co jsme se spolu venku nebo u jedné či druhé doma prosmály a „pro-blbly“, by se daly napočítat desítky. Avšak, i navzdory společnému koníčku, mi bylo později jedním známým řečeno, že  Evča prý jen dělala to, co já, a tudíž jsem ji ovlivňovala. Prý byla mým stínem. Jenže, otázka zní: „Byl by pouhý stín takhle šťastný? Smál by se tak upřímně, jak nás naživo leckdo z okolí slyšel i viděl?“       

Dobrovolně bezdětné

Pravá odpověď na výše položenou otázku mi dlouho nedocházela. Samozřejmě, jako náctiletá jsem o ničem, co se chystá, neměla ponětí a myslím, že Eva také ne. V našich ideálních představách jsme pokračovaly. Z dramatického kroužku nám paní učitelka napsala doporučení k přijetí na konzervatoř a vše se zdálo nadějné. Mimo herectví nás ale spojovala i řada společných názorů, včetně rozhodnutí, zůstat do budoucna single a dobrovolně bezdětné. Tato „role“ nás nevábila a obzvlášť nelákala Evu. Tady bych dokonce řekla, že jsem „stínem její myšlenky“ byla já. Mne možnost, být matkou, do života nijak nepřekážela. Vlastně jsem o ní vůbec nepřemýšlela, protože jsem hlavou „visela“ už dávno někde před hledáčky televizních kamer, ale Eva se té úlohy opravdu bála. Co vím, tak se dokonce obávala i návštěvy ženského lékaře. Kluci jí rovněž nic neříkali. A když jsme v devítce v jídelně občas potkaly prvňáčky, podivně se na ně koukala s tím, že si nedovede představit, být jednou máma a starat se o dítě. Zkrátka a dobře, pro roli matky se nenarodila. Možná, že do herectví jsem ji inspirovala, ale k bezdětnosti rozhodně vedla ona mne.  

Role obrácené

Jenže osud nakonec zamíchal kartami. Zatímco já se na konzervatoř po devítce nedostala, (prý pro nedostatek talentu), Eva k přijímačkám tehdy nedorazila vůbec, ač jsem na ni, v mrazu, před budovou školy čekala. Marně. Teprve o něco později jsem se stroze dozvěděla, že si její otec „vydupal“, aby ji vzali na ekonomicky zaměřenou střední školu. Tehdy jsem zůstala vyděšeně koukat a ještě víc mě zaskočil fakt, že prý tím končí i naše přátelství, protože s „potrhlou kumštýřkou“ nechce mít jejich rodina dál nic společného. „Cože?“ Plakala jsem. Hodně a proplakala několik dní. Pocit, že život se mi právě sesypal na hromádku, byl vtíravě zlý, ač jsem ho nakonec překonala. Nastoupila na jinou školu a čas nechala plynout s vědomím, že se k herectví třeba za čas vrátím anebo „díru do světa“ ještě nějak udělám. Třeba i „potrhlou kumštýřskou“ šíleností. S Evou už to bylo horší. Nenapsala, nezavolala. 

Uběhlo více než dvacet let, kdy jsme o sobě vzájemně nevěděly. Eva mi nezvedala telefon, doma se nechala zapírat. Zkrátka konec. Teprve po dlouhých dvaceti letech, během covidové karantény mě napadlo, zkusit „štěstí“ na sociálních sítích a něco o bývalé kamarádce zjistit. Podařilo se. Jen mi její současný život málem „vystřelil oči z důlků“. 

Každému, co jeho „ne-jest“

Zatímco já se stala proti vlastní vůli sekretářkou v jedné firmě, (o herectví čtu už jen v knihách) a jsem bezdětná, má kamarádka je „na plno“ matkou v domácnosti. Pořídila si manžela a s ním hned dvě děti. Jenže zatímco její choť vypadá na snímcích spokojeně, ona už tak „happy“ není. Lidé a jejich sny se sice věkem mění, ovšem leckdy je nutné počítat i s tím, že nedobrovolně. Ani já nejsem jako sekretářka šťastná, a pochybuji, že ona jako matka je. Myšlenka, že na celém jejím rodinném štěstí cosi „zavání“ mi tudíž nedala, proto jsem pátrala dál. A nakonec omylem zjistila i to, jak vše s naším kamarádstvím bylo. Eviny rodiče si tenkrát usmysleli, že ji kazím a tak se za každou cenu snažili, dostat ji do jiného, než uměleckého oboru. Protože ale Eva byla odjakživa typ, který „stál tam, kde ho někdo moudřejší postavil“, nechala se nakonec snadno vmanipulovat i do manželství a dětí. Její rodiče si přáli vnoučátka. Budiž. Přeji jí (jim) to. Jen mi není stále jasné, jestli je opravdu šťastná. Anebo se dá i tohle „na povel“ naučit?

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu