S mou přítelkyní jsme chtěli stavět dům. Rozhodl jsem se prodat byt, který jsem zdědil po otci. V něm však žil děda. Původně to byl jeho byt, než jej přepsal na svého syna. Děda se stěhovat nechtěl, ale neměl na výběr, protože právně na ten byt neměl nárok. Našel jsem mu domov důchodců, ale tam už se nepřestěhoval.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
S Kamilou jsme měli hodně pracovních povinností
S mou přítelkyní Kamilou jsme bydleli v malé garsonce na okraji města. Musím uznat, že mi to ani nevadilo, protože jsme byli oba hodně časově vytížení. Pracovali jsme jako realitní makléři a snažili se přizpůsobovat časově našim klientům. Zároveň jsme měli spoustu jiných aktivit, a tak jsme se do tohoto malého bytu vraceli až pozdě večer. Byt nám sloužil prakticky jen na přespání.
Rozhodli jsme se změnit život a založit rodinu
Kamila však začala mít o našem životě trochu jiné představy. Chodili jsme spolu pět let a ona začala toužit po dítěti. Já k tomu neměl žádné výhrady. Na dítě jsem se už taky cítil připravený a s ní jsem si dokázal představit strávit zbytek života. Proto jsme začali řešit také naše bydlení. Ani jeden z nás nechtěl přivést dítě do garsonky. Naštěstí naše životní představy se naprosto shodovaly, a tak jsme se domluvili, že si postavíme dům.
Ona měla pozemek a já chtěl prodat můj byt V Praze
Neviděli jsme v tom žádný problém. Kamila už před časem koupila stavební pozemek a já měl v Praze třípokojový byt, který jsem zdědil po mém bohužel už mrtvém otci. Z prodeje toho bytu bychom měli dost peněz na to, abychom si mohli postavit menší rodinný dům. Díky tomu bychom si nemuseli brát hypotéku a zadlužovat se. Všechno jsme to měli krásně naplánované, teď už to jen zrealizovat.
Byt byl původně dědův
V mém pražském bytě stále žil můj děda. Bydlel tam snad, co si pamatuju. Byl to původně jeho byt, ale když babička těžce onemocněla, chtěli finančně vypořádat své děti, aby se nepřetahovaly o následné dědictví, a tak strejdovi dali peníze a na mého tátu přepsali byt. Tenkrát se s nimi táta domluvil, že v něm můžou dožít. Jenže po tátově tragické smrti byt připadl mně a já ho teď potřeboval.
Děda se odmítl z bytu vystěhovat
Byl jsem přesvědčený, že s tím děda nebude mít problém, měl už velmi požehnaný věk, a i pro něj by bylo lepší, kdyby se přestěhoval nejlépe do domova, kde se o něj bude někdo starat. Byt byl na něj zbytečně velký a sám už jej stejně nezvládl udržovat. Jenže jsem se přepočítal. On se stěhovat nechtěl. Pořád jen dokola opakoval, že je v něm zvyklý a přeje si v něm zůstat. Můj otec mu to slíbil a on to tak chce. Žádný můj argument nebral v potaz.
Rozhodl jsem se dědu přesvědčit, aby šel do domova důchodců
Byl jsem rozpolcený. Z jedné strany na mě tlačila Kamila, ať ho přesvědčím, ale z druhé strany mi bylo dědy líto. Jenže on tady mohl být klidně dalších deset let, a tak dlouho jsem se založením rodiny čekat nechtěl. Nakonec jsem se přiklonil na stranu mé přítelkyně. Děda beztak už moc nevěděl, o čem mluví. Jeho stáří se začalo mírně projevovat i na jeho psychice. A tak jsem mu našel místo v pečovatelském domě.
Tvrdě jsem rozhodl o dědově přestěhování
Byl jsem na něho tvrdý, když jsem mu oznamoval, že na byt nemá žádné právo a do domova prostě půjde, ale zároveň jsem sám sebe přesvědčoval, snad kvůli výčitkám svědomí, že jednám i v jeho zájmu. Nakonec přestal mluvit, jen se zeptal, kdy z bytu, kde strávil celý život, má odejít – a bylo po rozmluvě. Se stěhováním jsem mu pomohl. S Kamilou jsme mu sbalili věci a všechno přichystali tak, aby on nemusel dělat nic.
Umřel dřív, než byt opustil
Když nastal den stěhování, přijel jsem pro něho. Překvapilo mě, že ještě spí, ale nespal. Děda poslední noc, kterou strávil u sebe doma, umřel. Já mám teď spoustu výčitek svědomí. Pořád si přehrávám naše rozhovory, a nejspíš jsem byl na něho příliš tvrdý. Měl jsem ho v tom bytě nechat dožít? Vyčítám si, že umřel kvůli mně. Tak moc nechtěl do domova, a já jeho prosby nedokázal vyslyšet.
Čtěte dále: Karel (52): S milenkou jsme se vzdali vlastního štěstí na úkor dětí. Teď toho lituji
Byt jsme nakonec prodali a začali jsme se stavbou rodinného domu, ale nemám z něho radost. Vím, že je to na úkor dědova života.
