Dana (40): Manžel má automatonofobii a dceři vyhazuje panenky

Nevím, jestli se mám za potíže manžela stydět anebo je nechat být. Jarda byl vždycky milý, spolehlivý a nadevšechno milující rodinu, tzn. mne a dceru Veroniku. Potud neexistuje věc, kterou bych mu mohla vytknout. Tedy až na fakt, že malé Verunce od malička zásadně odmítal pořizovat na hraní panenky, a když si dcera vydělala na první vysněnou panenku sama z kapesného, nemilosrdně ji chtěl vyhodit do popelnice. Nic z toho jsem nechápala do chvíle, než jsem poznala problém, zvaný automatonofobie.   

I něco takového existuje

Zní to jako neuvěřitelné slovo, ale věřte, že s „automaty“ nemá nic společného, stejně tak, jako třeba se vztahy. Automatonofobie je totiž chorobný strach z panenek, hraček a lidi připomínajících figurín. Že jste se s něčím podobným setkali poprvé? To kdysi i já…

Z obchodu s figurínami utekl

Podivné tušení, že možná není něco v pořádku, jsem zaznamenala už v období, kdy jsme s Jardou pouze randili. Oba těšil pohled na hezké spodní prádlo, takže, když jsem projevila zájem, pořídit si jednu pěknou krajkovou soupravičku, budoucí manžel neprotestoval. Měla jsem radost a těšila se na okamžik, až se mu v ní po večeru předvedu. Tím větší byla radost, když jsem zjistila, že vyhlédnuté spodní prádlo prodává krámek v nedalekém obchodním centru. O informaci jsem se s Jardou podělila a zeptala se, zda by neměl zájem, jít prádlo kupovat se mnou. „Rád bych, ale ne.“ Odpověděl. Vrtalo mi hlavou, proč mě nechce ani doprovodit a dotaz později opakovala. Nakonec se mi ho podařilo přemluvit. Jenže výsledek byl divný. Do krámku se mnou šel naladěný asi tak, jako kdyby měl jít k zubaři a když jsme vlezli dovnitř, z ničeho nic utekl ven…

Vytoužené prádlo jsem si koupila, ale manželovu reakci nechápala. Dokonce ani poté, co se mi omluvil pro nevolnost.    

Spokojená rodina

Od té doby se v našem vztahu nic divného neobjevilo. S Jardou jsme se vzali, pořádně si vychutnali svatební cestu a později přivedli na svět dcerku Veroniku. Vztah byl takřka ideální a nic nás netrápilo. Jen mě nepatrně udivovalo, proč jí Jarda kupuje pořád jen plyšáky a zvířátka. Ne, že bych plyšáky nemusela, ale měla jsem za to, že malá holčička by si určitě ráda pohrála i s panenkou. Jenže o panence Jarda nechtěl slyšet. Tvrdil, že existuje spousta jiných krásných hraček a panenky, obzvlášť takové, jaké se prodávají dnes, by Verunku jen mátly. Trochu jsem přemýšlela, ale nakonec věc nechala být. Jarda měl dceru v oblibě, a jinak by pro ni udělal cokoliv, třeba vzlétl do nebe a přinesl jí kousek z Měsíce…

Divný pocit se vystupňoval v den Verunčiných pátých narozenin. To k nám na oslavu přijela má matka – babička, a jako dárek jí přivezla krásnou velkou panenku s culíky. Měla jsem radost a říkala si, že konečně bude mít pořádnou panenku. Jenže panenka se druhého dne z bytu záhadně vytratila. Bylo mi jasné, že neodešla po svých a tak jsem rovnou udeřila na manžela, protože můj instinkt tušil, odkud vítr vane. Jarda chvíli mlžil, ale nakonec se přiznal, že panenka už je dávno na „luxusním zájezdu“ do třídičky odpadu. Vyhodil ji totiž hned ráno, kdy si vyčíhal popeláře, aby měl jistotu, že už ji nepůjde nikdo z popelnice zachraňovat. V tu chvíli jsem dostala hrozný vztek a začala mu vyčítat, že mámu ta hloupá panenka stála hromadu peněz a takové zacházení je minimálně nehospodárné. Jenže Jarda se vůbec nebránil a rovnou navrhl, že mé matce peníze, pokud bude chtít, vrátí.

Do práce jsem odcházela v naprostém „varu“ a ještě více se rozčílila, když jsem po cestě bytem zakopla o Veroničina nového plyšového slona. Nechápala jsem, proč se tak hněvám. O co se to doma hádáme? O panenku?

Do koše letěla i princezna        

Veronika měla naštěstí dost rozumu a o panenky si neříkala, nepsala si o ně pod stromeček. Do chvíle, než se v deseti zakoukala do panenky – pohádkové princezny. Marně jsme jí domlouvali, že je už na panenky velká. Veronika chtěla princeznu a přes její rozhodnutí nejel vlak. Neustoupili jsme, ale domů s ní stejně po několika měsících přišla. Vydělala na ni z peněz na svačinu… A tak jsem mávla rukou a raději ji dceři pochválila. Jen Jarda se mi moc nelíbil. Cítila jsem, jak se na Veroniku vůbec nezlobí, zato na onu plastovou hračku obrovsky. Čekala jsem tudíž napjatě, co bude dál, jestli se panenka dožije rána.

Dalšího dne jsem šla Veroničinu princeznu do pokojíku osobně zkontrolovat. Byla tam. Usmála jsem se a manželovi poděkovala, že byl tentokráte mírnější. Přece jen, „vydělala“ si na ni sama. Jenže odpověď, jakou jsem dostala, mi dočista vyrazila dech. „Ta panenka už v popelnici skoro byla. Ale nakonec jsem se rozmyslel. Nechci Verunku trápit.“ Pronesl a posléze mi vysvětlil, jaký problém ho v životě trápí.

Bojím se, že obživnou

Od mala totiž trpí tzv. automatonofobií, tedy strachem z panenek a figurín. Má mj. pocit, že lidsky vypadající figurky skrývají vlastní duši a mohly by obživnout. Nejvíce se bojí velkých krejčovských figurín, nejméně panenek na hraní. „Ta Verunčina princezna je hezky vyrobená. Má pěkné oči, vlasy i šaty. Jenže… I u takto roztomilé postavičky mám nepříjemný pocit, jako kdyby se chtěla probudit.“ Vysvětlil Jarda a se slzami v očích se začal omlouvat, že o své divnosti ví, ale právě proto nechtěl nic říkat. Bál se, že bych si ho s jeho fobií odmítla vzít…

Chvíli jsem nechápala, nicméně netradiční situace se nakonec vyřešila kompromisem. Verunka má své panenky „pod zámkem“ v pokojíku a Jarda se snaží na fobii nemyslet. Jen já mám občas potíž, jakou výmluvu si vymyslet, když nám chce někdo pro dceru omylem věnovat právě panenku. Útěchou mi je, že již brzy bude dospělá a věřím, že ve třinácti, čtrnácti ji už panenky zajímat nebudou…

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT