Zuzana (25): Po autonehodě jsem zůstala bezzubá. Než na nové zuby našetřím, už je ani nebudu potřebovat

Stalo se to před necelým půlrokem. Jela jsem vyzvednout syna do školky, ale nestíhala jsem, a proto jsem jela příliš rychle. Za svou nehodu si mohu sama, téměř nic se mi však naštěstí nestalo. Tedy přežila jsem, ale zůstala jsem úplně bezzubá. Všechny své zuby jsem si vybila o volant. Nosím protézu, protože na nové zuby nemám peníze a než na ně našetřím, budu už stará a ani je nebudu potřebovat. Nejprve jsem se hroutila, nyní jsem si na svou protézu zvykla a syn si ze mě za to dělá legraci.

Smůla se mi lepí na paty

Někdo je dítě štěstěny, to mně se smůla lepí na paty již od puberty. Když mi bylo čtrnáct let, zemřela mi maminka a otec mě dal do dětského domova, protože to nezvládal. Nakonec si mne ale za dva roky vzal zase zpět – a já jsem ho nenáviděla za to, že mě vůbec odložil. Náš komplikovaný vztah vyústil v to, že jsem ho od svých osmnáctých narozenin neviděla.

Od té doby jsem žila sama a živila se, jak se dalo. Ve dvaceti letech jsem zjistila, že čekám dítě, ale synův otec se k němu nikdy neměl. Následovaly soudy a boje o alimenty. Jako svobodná matka téměř bez peněz jsem si také nevedla nikterak dobře, i přesto jsem se nikdy nevzdávala. Pro syna dělám první poslední, ale občas kvůli práci trošku nestíhám.

Pět minut mě dělilo od velkého průseru, tak jsem na to šlápla

Syn trpí ADHD a potřebuje tak zvýšenou pozornost a péči. Učitelky ve školce si s ním užívají své, ale já nemám jinou možnost než ho do školky posílat. Mám tři brigády, abych nás uživila, jenže občas je práce tolik, že zkrátka nestíhám. Několikrát se mi stalo, že jsem prošvihla otevírací dobu školky a učitelka tam tak se synem musela zůstat déle, než jsem dorazila. Za to už jsem dostala několikrát vyhubováno a byla jsem i na koberečku u ředitelky. Navíc se na mne pověsila i sociálka, aby si ověřila, zda na syna stačím.

Ten den, kdy se mi stala nehoda, jsem zase nestíhala přejet ze zaměstnání do školky. Věděla jsem, že pokud přijedu pozdě, opět bude zle. Takže jsem na to pořádně šlápla. Měla jsem už jen pět minut. Prosvištěla jsem křižovatkou, jenže jsem nestihla dát přednost, a proto jsem havarovala. Jako bych těch problémů neměla už tak dost.

Naštěstí se nikdo vážně nezranil, odnesl to jen můj úsměv

Pamatuji si všechno. Silně jsem se udeřila pusou o volant a následně jsem všechny zuby z pusy vyplivla na zem. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ani auta nebyla moc poničená. Jako by mi někdo shůry chtěl naznačit, že bych měla už konečně zpomalit. Dnes nemám v puse ani jeden svůj zub. Týdny jsem se doma schovávala a jen jsem brečela. Mladá ženská a úplně bez zubů, to jsem si nedokázala představit. Za to syn si ze mě pořád dělá legraci a vypráví všem svým kamarádům, že si máma doma na noc odkládá zuby do kelímku.

Moc dobře vím, kolik nové zuby stojí, a tak se pomalu smiřuji s tím, že protéza mi už zůstane navždy. No co, jednou ji budeme mít přece všichni. Hlavní je, že žiju. Nikdy bych nedopustila, aby se můj synek dostal do dětského domova, jako kdysi já.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT