Tina (37): Manžel mě roky týral, rozhodla jsem se ho potrestat. Nakonec jsem ale potrestala hlavně sama sebe

Se svým mužem žiji už od svých osmnácti let. Poznali jsme se na učilišti a měli jsme stejné plány a sny do budoucna. Byl vysoký a mohutný, měl krásné tmavé vlasy a pomněnkově modré oči. Byl okouzlující a dostal mě hned po pár schůzkách úplně na kolena.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

S tímto mužem jsem chtěla strávit zbytek života. Po pár letech jsem ale pochopila, co je zač. Cesty ven nebylo, začala jsem se bránit – a teď už vím, že se ho do smrti nezbavím.

Sen o vlastní restauraci

S Karlem jsme si už na škole vysnili, že jednou budeme společně provozovat vlastní restauraci. Chodili jsme spolu do školy, obor kuchař-číšník. On rád vařil a mě bavilo pracovat s lidmi a obsluhovat je. Poté co naše první dcera trošku povyrostla, začali jsme od nuly budovat svůj sen.

Hodně jsme se museli zadlužit a ve své restauraci jsme utopili nejen spousty peněz, ale také jsme na ní dřeli oba od rána do večera. Bylo to naše druhé dítě. Krátce poté, co jsme konečně rozjeli provoz a dařilo se nám dobře, jsem podruhé otěhotněla. Manžel tak zůstal v restauraci sám, a to na něj bylo moc.

Začal být agresivní, a to nebylo všechno

Opravdu pracoval dlouhé hodiny, domů se chodil jen vyspat, jenže miminko v noci plakalo, a tak toho moc nenaspal. Začal se měnit v běsnící bestii, vůbec to nechápal, začal být hrubý na mě i na děti, často nás zavíral do dětského pokoje, ale i tak se moc nevyspal. Do toho přišly první problémy s provozem a financemi restaurace. Ubývalo peněz a nebylo na splátky. Do toho doma dvě děti a my měli dvě hypotéky. Těžké období pro všechny – a mého muže nenapadlo nic lepšího, než to začít řešit drogami a alkoholem.

Do té doby mě nenapadlo, vedle koho jsem celou tu dobu žila. Že manžel něco bere mi došlo poměrně brzy, protože se nejen děsivě změnil, ale najednou nepotřeboval spát, jen mě komandoval a úkoloval, hlídal každý můj krok. Nejprve doma, a když jsem se vrátila do práce, tak i tam. Jakmile něco nebylo podle něj, dostala jsem facku, někdy mě zmaloval tak, že jsem do práce ani jít nemohla. Když už se svědky našich potyček stále častěji stávaly i naše děti, bylo mi jasné, že musím něco udělat.

Tohle nemůžu zvládnout

Jenže odejít, to nebylo jen tak. Dluhy jsme měli oba, a navíc tu byly naše děti. Jak bych se o ně postarala, když jsem zadlužená? A jak bych mohla pracovat, když jsem neměla stálé hlídání. I když by určitě nějaká možnost byla, já ji neviděla, a tak jsem s násilníkem a závislákem v jedné osobě zůstala. Karel se ale mnohdy neovládal vůbec, už i lidé v naší restauraci byli několikrát svědky toho, jak mě v kuchyni přistane facka, vlastně jen tak pro nic za nic. Když jsem dostala větší dýško a on si toho všiml, doma jsem dostala znovu, dvakrát mě pořezal nožem a jednou mi zlomil ruku. Nic z toho jsem však nenahlásila.

Na léčení šel, ne kvůli mně nebo dětem, ale kvůli naší restauraci

Ze mě se stávala troska, čehož si všimlo i okolí. Jednou k nám přišel Karlův bratr – a tomu jedinému se podařilo něco neuvěřitelného. Přemluvil jej, ať se jde léčit. Souhlasil, ale jen protože nechtěl vidět padnout svou milovanou restauraci, do které už lidé nechtěli chodit, protože se ho báli nebo nechtěli být svědky našich hádek a potyček.

Vrátil se jako vyměněný. Začal zase fungovat, ale ne na dlouho. I když už se nedotknul drog ani alkoholu, násilníkem byl pořád. Poslední kapkou bylo, když mně topil hlavu v záchodě a všechno viděly naše děti. Cítila jsem se ponížená a věděla jsem, že nemohu dovolit, aby naše děti toho byly ještě víckrát svědky.

Chlapi se toho ujali

Už několikrát jsem dostala nabídku od našich stálých zákazníků, že kdybych chtěla, dají mu malou výchovnou lekci, ať si zkusí, jaké to je dostat od někoho jiného taky pořádnou nakládačku. I když se mi to vždycky příčilo, rozhodla jsem se nabídky využít. Za dvě krabičky cigaret a dvě láhve dobrého alkoholu měl můj muž dostat co proto, a já jsem pak měla mít alespoň lepší pocit, třeba by ho to trošku i přibrzdilo, myslela jsem si.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Tina a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Přehnali to a teď je z něj invalida, kterého mám na krku

Nakládačku můj muž tak skutečně dostal, jenže chlapům se podařilo udeřit jej tak, že spadl, ošklivě si zlomil ruku a rozdrtil koleno. Naštěstí nepoznal, kdo ho napadl, a tak se případ uzavřel. Já samozřejmě mlčím a upřímně mě na tom celém mrzí pouze to, že se teď musím starat o invalidního důchodce, který si sice už nedovolí na mne sáhnout, ale zato musím všechno obstarávat jen já sama.

Čtěte také: Alena (45): Má dcera nevědomky otěhotněla s vlastním otcem. Byla to má chyba. Zabila jsem své nenarozené vnouče

Opustit jej? To už teď nemohu, vlastně za to můžu já. On sám toho moc neudělá, špatně chodí a do pravé ruky nic nevezme. Nemůže tedy vařit – a já nejspíš budu muset restauraci prodat, abych nás alespoň trošku dostala z dluhů. Sama jsem si ale pěkně naběhla, a ještě musím snášet jeho neustálé neutichající naříkání.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT