Když Lukášovi (41) sousedka přinesla krabici s něčím pískajícím, myslel si, že jde o morče. Sousedka ho poprosila, zda by se o zvířátko nepostaral, ona nevěděla, co s ním. Lukáš pracoval jako veterinář, takže bylo vše jasné. Lukáš dostal nového společníka a nový kamarád druhou šanci.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Miminko
„Zavřel jsem oči a začal upadat do spánku, když ticho proniklo hlasité kvílení,“ začíná vyprávět s úsměvem Lukáš, „někdo chtěl najíst, už zase!“ „Tentokrát půjdu já,“ řekl Lukáš své manželce, zatímco příšerně zíval. Ve vedlejším pokoji byla malá koule zabalená do přikrývky. „Co se děje, Bobíku?“ vzal ho Lukáš do náručí a houpal ho jako miminko. „Je čas na nějakou dobrotu?“ Bylo to opravdu jako znovu se starat o novorozence.
Jenže to maličké dítě nebylo. Bylo to malé prasátko s černým flíčkem. Dostalo láhev s mlékem a spokojeně si pochrochtávalo. „Přál bych si, abys mě nechal trochu vyspat,“ smál se na kuličku Lukáš. Ale jak bych tě mohl jen tak nechat?“ Ve své veterinární praxi ošetřoval všechny druhy zvířat.
Nový domov
Když se prasátko dostalo k Lukášovi, bylo teprve den staré! A mělo poškozené zadní nožičky. Vyrostly mu tam jen malé pahýlky, zřejmě genetická vada. Tehdy sousedka plakala, nechtěla se čuníka zbavit úplně. Lukáš věděl, že po zadních nožkách prasátko nikdy nebude moct chodit, ale… to se šťastně pohybovalo ve své krabici a zíralo na něj černýma očkama. A rypáčkem hned začalo zkoumat jeho ruku. I přes své postižení byl tak hravý.
Nemohl udělat nic jiného. Bobíka, jak ho pojmenoval, si nechal. „Ženu málem ranila mrtvice,“ směje se Lukáš a vypráví dál, „naše dvě děti byly ovšem nadšené.“ Lukáš všem vysvětloval, že pro Bobíka musí najít nějaký nový domov. Všem bylo jasné, že čuník svůj nový domov našel. Zůstane u nich. Už se doma párkrát starali o různá zvířata, ale Bobík byl prostě nejlepší! Péče o něj však byla prací na plný úvazek.
Skvělý nápad
Bobík měl i kamaráda. „Můj kolega přivedl svého retrívra. Strašně jsme se nasmáli, když štěně Rambo okamžitě začalo láskyplně olizovat rypáček našeho „miminka“. Vypadali spolu tak roztomile!“ Přestože byl Bobík šťastný, stále existoval problém s jeho zadníma nohama. Otáčel se pomocí předních, a stejně tak i chodil, přičemž zadní část těla tahal za sebou. Udělaly se mu odřeniny, jak se pohyboval po koberci.
„Pak jsem si vzpomněl, jak jeden z mých kolegů vyrobil invalidní vozík pro svého postiženého psa,“ popisuje Lukáš, „řekl jsem si, že něco takového vyrobím i pro našeho čuníka.“
Pomoc pro hendikepovaná zvířátka
Vytáhl jsem starou modelářskou soupravu a pomocí ní a všech potřebných věcí, které byly doma, jsem vyrobil skvělý dvoukolák,“ říká pyšně. Bobík hrozně kníkal, když se mu pokoušeli nasadit přístroj poprvé, ale pak si zvykl a naučil se s ním perfektně pohybovat. Po několika nárazech bral zatáčky po bytě ohromnou rychlostí. „Dávejte pozor, prase se žene,“ smáli se všichni z plných plic a uhýbali Bobíkovi z cesty. „Teď byl pohyblivý a všude chodil se mnou,“ vypráví Lukáš na závěr.
Několikrát denně jsme mu kolečka sundali, a prasátko se šťastně odplazilo do svého pelíšku. „Zřídil jsem mu stránku na Facebooku, abych sdílel fotografie mého úžasného přítele, a také jsem navázal kontakt se společností s pro hendikepovaná domácí zvířata.“ Věděli, že nyní 2 kila vážící čuník poroste.
Byli tak úžasní, že Bobíkovi věnovali nový invalidní vozík, který se dá nastavit podle jeho potřeb. A také poslali tašku na tažení, aby se daly zakrýt zadní nohy a břicho, když nemá vozík a zrovna neleží. Tak se už nemohl popálit o zem, když po ní táhl svou zadní část. Nyní jsou Bobíkovi skoro dva měsíce a je to nejrychlejší a nejrozkošnější prase na světě!
