Klaudie (31): Chtěla bych děťátko. Výhradně holčičku

Potíž, kterou řeším, by možná kdejaká žena považovala za malichernou. Možná, že malicherná je. Jenže u mne se jedná o docela velké životní dilema. Ráda bych si pořídila děťátko, ale problém je v tom, že toužím jedině a pouze po holčičce. Dokonce natolik vyhraněně, že se obávám, abych, případného chlapce nějakým způsobem vědomě či nevědomě nezavrhla. V takovém okamžiku by pak bylo lepší, nemít děti raději žádné.  

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Holčička od panenek

Jako dítě jsem si vždycky ráda hrávala s panenkami. Můj pokojíček jich čítal požehnaně. Od malých zmenšenin, až po ty velké, v realistickém pojetí. Když k nám domů chodila má nejlepší kamarádka Marta, vždycky s sebou i ona přinesla obří igelitku s vlastními panenkami a pak jsme si vydržely hrát za zavřenými dveřmi třeba i celé hodiny. Moji rodiče byli rádi, že mají takovou roztomilou dcerku a Martiny rodiče zase, že je o Martu dobře a pečlivě postaráno. U nás totiž vždycky dostala oběd i večeři, včetně svačin. Prostě, takové to ideální dětství. Není, na co si s odstupem času stěžovat nebo nad čím se pozastavovat. S Martou jsme rostly a obě jsme si přály, mít jednoho dne skutečnou, vlastní rodinu. A když jsem pak byla o něco starší, strašně ráda jsem si půjčovala kočárek naší sousedky, která měla v té době roztomilou malou holčičku Elenku. Moc mě to bavilo. Vzala jsem kočárek na procházku, malá uvnitř roztomile hýbala ručičkama a já si vedle ní připadala strašně moc dospělá. Hrála jsem si na maminku, vykračovala si ulicí a těšila se, že se podobná hra stane jednoho dne skutečností.

Zajímají mě jen holky  

Čas ubíhal rychlostí světla a já brzy končila nejen základní, ale i střední školu. Už na střední jsem ale všude vyprávěla, jak moc se těším, až jednou přijde ten okamžik a já budu moci mít vlastní dítě. Bylo mi docela jedno, jako „co“ budu pracovat, ale hlavně, že budu mámou. Přišlo mi to jako něco, co je pro ženu naprosto samozřejmé, dané, ba přímo nevyhnutelné. Mateřství byl prostě okamžik, se kterým jsem do budoucna rozhodně počítala. Jenže jsem netušila, že stejnou měrou, jakou se ubíraly mé sny o děťátku, půjdou i mé, docela zvláštní obavy. Někdy v sedmnácti jsem si totiž poprvé uvědomila, že bych si vlastně přála mít jen holčičku a pokud by šlo o dvě děti, pak zase jen dvě holčičky. Ale v žádném případě ne kluka. Proč? Já sama nevím. Opravdu ne. Prostě jsem to tak měla v hlavě nastavené a ne a ne to čímkoliv změnit. Ten pocit byl navíc velmi silný a až nezvykle naléhavý. Prošla jsem si proto v hlavě pomyslnou historii svých odpovědí, kdykoliv se mě někdo na podobné téma ptal, a skutečně, mé reakce se pokaždé shodovaly. Vždy jsem všem odpovídala, že chci holčičku, nebo že budu mít holčičku anebo jsem rovnou hovořila v ženském rodě. A když jsem vzpomínala hlouběji, došlo mi, že dokonce i všechny ty panenky z mého dětství byly vždycky jen holčičky. To byla Barunka, Esterka, Julinka, Hanička, ale kluk prostě žádný. Bylo mi to divné, vlastně stále divnější, ale, zatím jsem se nad tím jen pousmála.

Nenormálně normální?

Na zakládání vlastní rodiny jsem měla ještě dost času a tak jsem přijala argument, že prostě jenom nejsem dostatečně zralá. Ostatně, pocházím už z generace, ve které je docela běžné povinnosti „dospělých“ všelijak odkládat a mateřství k nim rozhodně patří. Po střední jsem proto v klidu nastoupila jako prodavačka do obchodu s oděvy a nechala věcem volný průběh. Můj volný čas se omezil na práci za kasou a večery, které jsem zpočátku trávila s rodiči. To mi moc šancí na nějaké seznámení sice nedávalo, ale přesto se na mne usmálo štěstí. To, když jsem potkala Kamila. Kamil mě zaujal na první pohled. Zrovna jsem stála za kasou, když v tom jsem viděla skrze skleněnou výlohu obchodu sympatickou klučičí postavu. Logicky jsem proto vyčkávala, zda půjde dál. Šel. Do našeho obchodu ho totiž navedl zájem o pestrobarevné bavlněné domácí ponožky. Později, když už jsme se nějaký ten den znali, říkal, že nikde jinde se mu výběr nikdy nelíbil tolik, jako u nás. A asi nelhal. I tehdy si dobře vybral, protože u mě platil hned dva páry. Naše pohledy se v tom propojily a už bylo tak nějak předem jasné, že pouze u ponožek nezůstaneme. Přišel se totiž podívat i další den a za týden znovu. Když přišel potřetí, dali jsme se do řeči a představili se. Kamil mě pak pozval do nedaleké kavárny a z pár schůzek se brzy stal docela vážný vztah.

Vše se vyvíjelo poměrně slibně. Kamil je dodnes obětavý, spolehlivý a příjemný partner, se kterým jsme se po roce chození sestěhovali a plánujeme i další společnou budoucnost. Jen, v jedné věci si absolutně nerozumíme. V otázce, na kterou jsem se těšila snad odjakživa. V dětech. Jak on, tak já děti chceme, jenže Kamila až přespříliš irituje mé zatvrzelé chtění výhradně holčičky. Zpočátku se mi snažil můj názor vymluvit, protože je zastáncem toho, že na pohlaví dítěte přece nezáleží, později mi pak i vynadal s tím, že jsem zatraceně nezralá a nenormální, když uvažuji takto jednostranně. Jenže já si neumím pomoci a on to nechápe.

Čtěte také: Alena (45): Má dcera nevědomky otěhotněla s vlastním otcem. Byla to má chyba. Zabila jsem své nenarozené vnouče

Rada psychologa nebo umělé oplodnění?  

Ze svých pocitů jsem už začala být zoufalá, protože problém, který jsem nedovedla popsat, mi najednou začal rozrušovat nejen vlastní vztah, ale i vztahy s rodiči Kamilovými i vlastními. Nikdo totiž nedovedl pochopit můj postoj a všichni mi shodně doporučovali, abych se s podobným problémem svěřila raději nějakému odborníkovi. Já jsem sice celou věc za problém v pravém slova smyslu nepovažovala, ale, pro klid v rodině, jsem se rozhodla, pomoc odborníka skutečně vyhledat. Jenže, nebylo to k ničemu. Sympatická paní psycholožka mi totiž poradila jen to, abych se zaměřila na fakt, jak krásné je, když muž a žena dají život dítěti. A k tomu, aby to tak mohlo být, je přece důležité, aby se rodili další muži a ženy. Takže malé holčičky i chlapečci. V podstatě mi neřekla žádnou novinku, o níž bych předtím nevěděla. Jenže s mým vnitřním nastavením to nepohnulo. Snad naopak. S přibývajícími měsíci a roky jsem se dostávala do stále větší krize. Takové, až jsem se přistihla, jak očividně závidím všem svým kamarádkám, kterým se narodila holčička. Pořád jsem si při tom říkala, „tak to zkusím, jsou dvě možnosti, třeba se to povede.“ Jenže ten risk je příliš velký. Nedovedu si ani představit, co by se mnou udělalo, kdyby mi gynekolog sdělil, že pohlaví plodu je mužské. A tak raději vyčkávám dál.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Klaudie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Jedna kamarádka mi sice poradila, že když podstoupím umělé oplodnění, je tu prý za jistých speciálních podmínek nějaká šance, že bych se mohla o holčičku více zasadit, ale jednak stále nevím, co je na tom pravdy, a pak Kamil o ničem podobném nechce ani slyšet. Když dítě, tak jedině počaté naprosto přirozenou cestou. O to víc v případě, když jsme oba zdraví a neměl by být nikde žádný problém. Ať tak či jinak, já s tím nesouhlasím. Za každou cenu chci prostě holčičku. A pokud nemohu mít jistotu, že ji mít budu, jsem rozhodnuta, nemít děti raději žádné. Už jenom proto, že jsem rozumná, jsem normální, mám zdravý rozum a ten nešťastný kluk, který by mohl omylem přijít na svět, za to přece nemůže, abych pak na něj koukala celý život skrz prsty…              

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT