Klára (22): Narodila jsem se bez většiny ženských genitálií, ale jsem pořád žena

Asi ve 13 letech se dívky kolem Klárky (22) začaly bavit o tom, která už má periodu a která ještě ne. Většina už tuto zkušenost měla, a tak se Klára začala cítit trapně. Byla na rozpacích, že její puberta ještě nezačala, a tak zalhala nejenom holkám, ale i své mámě, že už jí menses začalo. Je to pochopitelné, nechtěla se cítit jako outsider. Bohužel její problém měl být mnohem větší než jen absence krvácení.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Klára (22) začíná vyprávět: „O dva roky později, to už mi bylo 15, a moje období stále ještě nedorazilo,“ říká, „bylo to pro mě psychicky strašné, a navíc mito bylo trapnékvůli mamce, která už dva roky kupovala měsíc, co měsíc hygienické pomůcky.“ Pak Klárka musela se zlomeninou do nemocnice a mamce vše přiznala.

„Řekla jsem jí prostě pravdu, a i když jsem se bála, že se rozzlobí kvůli všem těm penězům za tampony a vložky, byla to úleva,“ vzpomíná Klára, „dokonce jsme se tomu s mámou zasmály!“ a Klárka dodává, „nicméně mamka neviděla nic vážného na tom, že periodu ještě nemám, říkala, že některá děvčata jsou v tomto směru trochu opožděná,“ vzpomíná Klára, „opravdu hodně se mi tehdy ulevilo!“

„Ale o rok později už kamarádky začaly přicházet o panenství, a já stále ještě ani nemenstruovala!“ vzpomíná Klára, jak jí bylo trapně, „ani jsem nevěděla, zda bych mohla mít sex, když nemám krvácení, o tom nás během sexuální výchovy na škole opravdu neučili.“ A Klára popisuje dál: „Byla jsem v hrozných úzkostech, necítila jsem se jako opravdová žena a nevěděla jsem, jestli je se mnou něco v nepořádku, nebo proč to tak je. Tak jsem se opět, plná studu, svěřila mámě.“

Máma vzala Kláru k lékaři, kde podstoupila řadu vyšetření na různých odděleních, až se ukázala příčina. Bylo to něco opravdu neuvěřitelného! „Zhroutila jsem se a pořád jen plakala,“ říká Klára, „narodila jsem se bez dělohy, děložního čípku, jednoho vaječníku a jen s částí vagíny…“ Korunu tomu nasadil lékař, který Klárce řekl: „No, děvče, zdá se, že v sobě nic nemáš.“ Už tak psychicky zničenou Kláru taková necitlivost úplně dorazila.

Diagnóza nakonec zněla Mayer Rokitansky Küster Hauserův syndrom (MRKH). Je to neuvěřitelně vzácné onemocnění, které vzniká během vývoje plodu. „Opravdu hrozné navíc bylo čekat na výsledky testů z krve, které měly potvrdit (nebo vyloučit!), že jsem ve skutečnosti žena,“ popisuje Klára ještě teď s hrůzou v hlase a dodává, „když je vám 16 a vaše pohlaví je zpochybněno, je náročné se s tím vyrovnat. Měla jsem pocit, že už nemám žádnou sílu všechny ty informace dále snášet.“

Lékaři nicméně zjistili, že Klárka opravdu biologicky žena je! Stále jsem přemýšlela: „Jak moc jsem ale skutečná dívka, když nemůžu mít sex a nemůžu mít dítě? Bylo to strašné.“ Kolem Klářina případu bylo ještě mnoho nejasností. Nebylo jisté, zda její vaječník bude natolik schopný fungování, aby produkoval vajíčka, která by se dala použít pro budoucí asistovanou reprodukci. Bohužel se také ukázalo, že Klára nemůže mít sex jako běžná žena.

„Lékař mi to vše vysvětlil. Pokud bych chtěla mít sex, je potřeba podstoupit takzvaný dilatační proces, který zahrnuje velmi těžký, klinický postup, kdy se pomocí lékařského přístroje, který vypadá jako velký vibrátor, vagína roztahuje. Je to prý náročné a velmi, velmi bolestivé,“ vzpomíná Klárka s hrůzou.

„Tehdy jsem neměla žádného přítele, a tak první myšlenky byly, že nic takového podstupovat prostě nebudu,“ vypráví Klárka, „jenže pak se mé přátelství s chlapcem ze školy proměnilo v něco víc, a já jsem byla nucena se rozhodnout,“ popisuje Klárka těžkou volbu. „Po dvou měsících randění jsme se dostali do stádia, kdy jsme o sexu začali uvažovat,“ vypráví Klára dál, „nechtěla jsem ho ztratit, ale pravdu jsem mu říct musela,“ tiše říká Klárka a s úsměvem pokračuje, „byl úžasný!“

Klárky přítel byl překvapený, ale nijak ohromený ani zhnusený, prostě to bral jako normální věc. „A řekl, že se mnou rozhodně není kvůli sexu. Jestli prý budu chtít podstoupit ten proces, vždy bude se mnou a pomůže mi, jak jen bude moct,“ Klárka se teď stále usmívá, ale tehdy se rozplakala. Štěstím i strachem z toho, co ji čeká.  A tak se nakonec Klárka rozhodla pro pobyt v nemocnici, aby se podrobila dilatační léčbě.

„S přítelem jsme spolu byli asi rok, když jsem se ve svých 18 letech začala léčit,“ říká Klárka a popisuje způsob léčby: „Musela jsem na týden do nemocnice, a tam jsem si pravidelně vkládala dilatátor osm hodin denně! Bylo to nesnesitelné!“ Bylo to opravdu strašně bolestivé. Začíná se vkládáním dilatátoru asi o tloušťce tamponu a jeho velikost se postupně zvětšuje. Nakonec připomíná velký penis. Tímto způsobem se dá „vytvořit“sexuschopná vagína.

Klárka ještě teď vzpomíná na tu příšernou bolest: „Musíte použít gelovou hmotu, která alespoň částečně všechno znecitliví, protože jinak by se ta bolest nedala vydržet,“ popisuje Klára a vrací se ke svým pocitům, „je hrozné, že kromě bolesti se navíc cítíte „špinavá“, zostuzená, možná to dokonce připomíná pocity žen po znásilnění,“ popisuje dál, „celá zkušenost je dlouhá a komplikovaná… a hrozná!“

„Skončila jsem s modřinami po celé pochvě, krvácela jsem, vše mě bolelo, ale nemohla jsem přestat. To je snad ta nejhorší věc. Musíte to udělat, ale není to podobné, jako když se snažíte zotavit z nemoci nebo po operaci, děláte to jen pro sebe. Respektive proto, abyste mohla mít sex!?“ pokračuje Klárka v popisu léčby, „svým způsobem je to pravé sebepoškozující jednání.

Měla jsem obrovské štěstí, sestřička, která mi pomáhala, byla veselá, příjemná, a taková mateřská,“ už se zase usmívá Klárka, „v její přítomnosti jsem se cítila příjemně, necítila jsem žádný stud, zkrátka mi moc pomohla!“ Klárka nejdřív plakala, pak se hystericky smála, emoce měla rozvířené jako na horské dráze. Je to tak intimní a emotivní věc! A přitom tak absurdní! Vtipné a trapné, když její přátelé věděli, že je v nemocnici a proč tam je. To všechno proto, aby mohla mít sex!

„Má oblíbená sestřička mi nakonec pomohla i s obavami, které jsem ohledně prvního sexu měla,“ vzpomíná láskyplně Klára, „poradila mi, ať si pořídím krásné spodní prádlo, ve kterém se budu cítit sebejistá a sebevědomá jako žena. A spodní prádlo mi s rolí silné ženy opravdu pomohlo! Cítila jsem se jako žena, a to mi úplně stačilo!“

„Opravdu mi nevadí, že jsem přišla o zkušenost se ztrátou panenství! To, co jsem prožila, bylo tisíckrát horší!“ říká Klárka na závěr svého podivuhodného vyprávění, „ale sex byl krásný, a já hlavně byla šťastná, že ho můžu svému partnerovi dopřát!“

„Nejhorší na MRKH je to, že protože jsem ve vztahu na dlouhou vzdálenost (můj přítel studuje v Paříži, takže se vidíme jen dvakrát za měsíc), musím stále používat dilatátor. Vagína je v podstatě sval, a pokud ji nebudu „trénovat“, zase se smrskne a já budu tam, kde jsem byla,“ trochu smutně končí Klára svůj příběh. Ale pochvaluje si, jaké ve své situaci přeci jen měla štěstí. Teď už se i v očích společnosti cítí jako žena, ne jako „něco“ polovičatého.

Dřív se hodně trápila, že její tělo je k ničemu. Už si to nemyslí! A to je skvělé! Držme Klárce palce.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT