Jindra (50): Naše sousedské vztahy vygradovaly do situace, kterou jsem znal pouze z televize

Se sousedem jsme neměli nikdy dobré vztahy. Všechno mu vadilo. Ať už to byl kokrhající kohout nebo pes. Často jsme se hádali, ale když vytáhl zbraň, to už jsem se bál. Nakonec opravdu padl jeden výstřel.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Postřelil někoho, koho jsem měl velmi rád. Naštěstí ho nezabil, ale i tak na to nikdy nezapomenu.

Přestěhoval jsem se z města na vesnici

Na vesnici jsem se přestěhoval z města zhruba před deseti lety. Byl jsem nadšený, že konečně vyměním tu nevzhlednou městskou krabici, ve které jsem bydlel, za krásný domek na venkově. Trolejbusy mi nebudou jezdit kolem oken a já budu nerušeně spát celou noc. A taky to tak bylo. Probouzel jsem do ticha a někdy se mi podařilo vidět i srnky, jak se pasou na louce za domem a ochutnávají trávu plnou ranní rosy.

Tahle krásná idylka však měla jeden háček. Pro místní lidi, kteří se zde narodili a žili tady celý život, jsem byl obyčejná městská náplava. Dávali mi to dost jasně najevo. Hlavně můj nejbližší soused. Hned po nastěhování jsem se s ním šel seznámit, abych vytvořil dobré sousedské vztahy, ale nejevil moc zájem. Dokonce mi hned vyčetl, že jsme při stěhování dělali rámus. V jeho obličeji se jednoznačně jevil k mé osobě odpor.

Koupil jsem si slepice i kohouta

Nechal jsem souseda být a doufal jsem, že si k sobě časem najdeme cestu. Mezitím jsem se začal věnovat pomalé přestavbě mého nového domu. Měl jsem také krásnou, a hlavně velkou zahradu, a tak jsem ji využil. Chtěl jsem být vesničan se vším všudy a jedna z prvních věcí, kterou jsem si pořídil, byl kurník se slepicemi a jedním kohoutem. Byl jsem nadšený. Musím uznat, že jsem se těch drobných zvířat trochu ze začátku, jako bývalý městský člověk, bál.

Péče o zvířata se mi dařila. Přesto jednoho dne přišel soused a rázně mi zaklepal na dveře. Ani jsem ho nestihl pozdravit a on rovnou spustil svou serenádu. Nadával mi za kohouta, byl sprostý a křičel na mě, že pokud okamžitě něco neudělám s tím jeho kokrháním, zakroutí mu krkem. To už jsem si však nedal líbit. V ten moment mi došlo, že my dva spolu nikdy nebudeme mít dobré vztahy, a tak jsem se s ním začal dohadovat. Podle mě kohout na vesnici patřil.

Abych ochránil své slepice a kohouta, pořídil jsem si psa

Jeho výhrůžky jsem přeci jen bral vážně. Neznal jsem ho, ale tak nějak z něho šlo vycítit, že svá slova nepouští jen tak do vzduchu. Rozhodl jsem se, že si pořídím psa, aby se někdo nedostal za můj plot a nemohl mi škodit. Ještě ten den jsem zajel do nejbližšího útulku, aby si ta m jednoho vybral. Mohl jsem si koupit štěně, ale bylo mi líto těch opuštěných psů a chtěl jsem dát alespoň jednomu z nich nový domov.

Nakonec jsem si vybral křížence ani nevím čeho. Byla totálně neidentifikovatelný. Nebyl malý, ani velký. Takové střední plemeno. Hned jsem si ho zamiloval. Byl to poměrně živý pejsek a šlo na něm vidět, že má radost ze života. Vypsal jsem pár papírů a druhý den jsem si ho odvážel domů. Jmenoval se Jim, a protože na to jméno už slyšel, nechal jsem mu ho.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Jindra a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Sousedské vztahy se ještě zhoršily, protože Jim štěkal

Jimovi se u mě líbilo. Celá zahrada se okamžitě stala jeho teritoriem a kdokoliv se přiblížil k potu, okamžitě štěkal. Od té doby byl soused u mých dveří každý den a pokaždé to byla ta stejná písnička. Nadával a křičel. Teď už nejen na kohouta, ale také na mého nového psa. Začal mi vyhrožovat, že ho zastřelí společně s mým kohoutem. Několik dnů jsem se s ním dohadoval a pak jsem ho přestal vnímat. Už jsem mu ani neotevřel.

Jednoho odpoledne jsem za domem sekal dřevo a z ničeho nic se ozvala rána. Okamžitě jsem začal zjišťovat, co se stalo, protože jsem slyšel svého psa kňučet. Našel jsem ho, jak bezradně leží na zemi a z nohy mu teče krev. Můj odporný soused své sliby splnil a pokusil se Jima zastřelit. Okamžitě jsem ho vzal k veterináři, aby mu pomohl a zachránil ho. To se naštěstí povedlo, ale byl čas vypořádat se s tím pánem, co bydlel naproti mně.

Lenka (35): Moje manželství bylo super, jen za určité situace. Karanténa mě donutila přemýšlet a konat.

Celkem koukal, že jsem si dovolil zavolat na něho policii. Tahle možnost ho vůbec nenapadla. Ale já to poženu ještě dál. Rovnou k soudu. Když nestál o dobré sousedské vztahy, našel ve mně od tohoto momentu opravdového nepřítele.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT