Se sousedem jsme neměli nikdy dobré vztahy. Všechno mu vadilo. Ať už to byl kokrhající kohout nebo pes. Často jsme se hádali, ale když vytáhl zbraň, to už jsem se bál. Nakonec opravdu padl jeden výstřel.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Postřelil někoho, koho jsem měl velmi rád. Naštěstí ho nezabil, ale i tak na to nikdy nezapomenu.

Přestěhoval jsem se z města na vesnici

Na vesnici jsem se přestěhoval z města zhruba před deseti lety. Byl jsem nadšený, že konečně vyměním tu nevzhlednou městskou krabici, ve které jsem bydlel, za krásný domek na venkově. Trolejbusy mi nebudou jezdit kolem oken a já budu nerušeně spát celou noc. A taky to tak bylo. Probouzel jsem do ticha a někdy se mi podařilo vidět i srnky, jak se pasou na louce za domem a ochutnávají trávu plnou ranní rosy.

Tahle krásná idylka však měla jeden háček. Pro místní lidi, kteří se zde narodili a žili tady celý život, jsem byl obyčejná městská náplava. Dávali mi to dost jasně najevo. Hlavně můj nejbližší soused. Hned po nastěhování jsem se s ním šel seznámit, abych vytvořil dobré sousedské vztahy, ale nejevil moc zájem. Dokonce mi hned vyčetl, že jsme při stěhování dělali rámus. V jeho obličeji se jednoznačně jevil k mé osobě odpor.