Jasmína (28): Máma mé nejlepší kamarádky zničila naše přátelství. Bezdůvodně

Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky od prvního stupně základní školy. Dohromady nás dal zájem o domácí mazlíčky. Simča měla doma krásného malého knírače Sebastiana a já zase samičku potkana Rosalindu. Tím ale náš zvěřinec nekončil. Já jsem toužila, pořídit si terárium s ještěrkami, Simona si zase přála potkana. Jako malé holky jsme si přísahaly, že až vyrosteme, půjdeme obě studovat na zvěrolékařky a své životy zasvětíme zvířatům. Plán byl domluven, jenže pak, z ničeho nic, zasáhla pevnou rukou Simonina máma. Důvod, proč zničila naše přátelství, mě nepřestává udivovat. Zvířat se totiž netýkal…    

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Krásné dětství

Od dětství jsem byla obyčejná dívka. Průměrně pohledná, štíhlá, možná s předpokladem, být jednou krásnou ženou. Ať už to bylo jakkoliv, vnější krása nebyla tím, co by mě zajímalo. Mým největším koníčkem totiž byla zvířata. Bydlela jsem sice s rodiči v obyčejném nájemním bytě, ale mé plány byly velkolepé. Přála jsem si mít jednoho dne vlastní místnost s luxusními terárii a chovat malé exotické ještěrky… Vidina stěn nikoliv z panelu, ale ze skel, za nimiž roste zeleň, a producírují se malí tvorečci s ocásky, mě pohlcovala. Prozatím jsem si ale musela vystačit jen s klecí a svou strakatou „potkanicí“ Rosalindou.

Nerozlučné kamarádky

Má nejlepší kamarádka byla sousedka přes ulici – Simona. I ona milovala zvířata a dost to bylo vidět na jejím pejskovi Sebastianovi. Vždycky, když se v ulici rozeznělo vášnivé štěkání, mohla jsem vzít jed na to, že to je Simona a spolu s ní i její pes. Ve škole i po škole, se Simonou jsme trávily opravdu moře času. Jednou jsem byla na návštěvě já u nich, podruhé ona u nás. Kromě našich zvířecích mazlíčků jsme řešily i všelijaká jiná „vážná“ témata, jako například nejnovější počítačové hry. Nepatřily jsme sice do dnešní super mobilové generace, ale hrát hry postaru na PC nás bavilo. Mimo to nás zajímaly i comicsy a různí akční hrdinové typu Spiderman. Zkrátka všechno, kde se objevovala tematika mutantů lidí se zvířaty.

„Anti-holčičí“ zájmy

  Je pravda, že naše zájmy nebyly vysloveně holčičí. Jenže, trávit čas tím, že si budeme ve svých dvanácti povídat, jaký kluk se nám líbí, se nám opravdu zajídalo. Byly jsme šťastné, že žijeme v moderní době, která poskytuje tolik možností se bavit, že nějaké dívčí švitoření nás nezajímalo. Když jsme nehrály hry, řešily jsme zvířata, která nám byla pořád za zády. Simona si totiž směla brát Sebastiana na krátkou chvíli i k nám domů. To stejné platilo o mé Rosalindě, ačkoliv potkana se psem srovnávat dost dobře nejde. Obě jsme si užívaly a postupně přemýšlely, kam se vydat po základní škole dál.

Veterina byla našim snem

Vzpomínám si, jak jsem ve čtrnácti dostala jako jeden z dárků k narozeninám encyklopedii psů. Naši totiž věděli, že Simoniny rodiče ji už nikde nesehnali a tak knihu pořídili mně. Dobře věděli, že když už ji Simoně později sama nedaruji, pak se o ni budeme střídat. Samozřejmě, že první člověk, za kterým jsem s ukázkou dárku k narozeninám běžela, byla Simona. Hned jsme usedly a vyhledaly rasu „knírač“, abychom zjistily, jestli tam uvidíme i Sebastiana. A viděly! Tedy, ne přímo jeho, ale stejného pejska.

Právě nad knihou o psech vzniklo i naše další společné přání. Simona tehdy pronesla, že by se chtěla stát jednoho dne veterinářkou, aby mohla pomáhat nemocným pejskům. Z mého pohledu nešlo jinak, než souhlasit. Vlastně, to přání mi přímo sebrala z duše. Ještě ten večer jsme si slíbily, že hned po základce podáme obě přihlášku na stejné gymnázium a pak na studia zvěrolékařství.

Rána pod pás   

Měla jsem radost. Budoucnost mezi zvířaty mi totiž slibovala i to, že si budu moci jednou splnit sen o místnosti s  ještěrkami… Ideální představu terárií jsem později tlumočila i Simoně. A ta se pro můj nápad nesmírně nadchla. Dokonce tak, že navrhla, abychom se o realizaci podobného snu – zvířecího domova, pokusily již na gymnáziu. Stačilo by jen sehnat nějaký malý byt či prostor, kam bychom se mohly nastěhovat. Představy byly krásné.

Podobně, jako mně, vyprávěla Simona o svých záměrech i doma. Nadšeně popisovala každičký detail, jenže netušila, jaké nedorozumění tím zapříčiní. Když totiž přišel okamžik posílání přihlášek, Simona se objevila u nás doma s vážným pohledem. Rodiče, spíše její máma, rozhodli, že půjde na gymnázium, ale úplně jiné, než já. Nechápala jsem to. Proč?  A jak bylo rozhodnuto, tak se stalo. Obě jsme s novým rokem nastoupily na odlišné školy, a aby toho nebylo málo, Simona se mi začínala nepochopitelně vyhýbat. Nechápala jsem, o co jde.

Za všechno mohla vnoučata

Čas ubíhal a já zjišťovala, že je naše kamarádství v troskách. Dokonce ani jedna z nás neuskutečnila vysněnou dráhu veterinářky. Já nastoupila na přírodovědná studia a Simona, jak jsem se dozvěděla ze sociálních sítí, skončila jen gymnáziem a dnes už je matkou jednoho malého prcka. Že by se chtěla tak rychle usadit, jsem vůbec netušila…Vysvětlení, proč se Simona tolik změnila, mi nakonec přinesla až jedna letitá sousedka, která znala obě rodiny. Důvod, který zničil naše přátelství, mi po letech vyrazil dech. Šlo o vnoučata. Simonina máma si totiž za každou cenu přála, aby se její dcera brzy provdala a porodila dítě. Jenže když se Simona k podobným úvahám neměla, ve čtrnácti hrála PC hry, kluci ji nezajímali a nakonec domů přišla s myšlenkou, že by mohla už od gymnázia bydlet spolu se mnou a zvířaty v jednom bytě, dostala její matka hysterický záchvat strachu a podezření, jestli náhodou nebylo v našem kamarádství něco víc… A tak, rychle napnula všechny síly, aby nás nejen odloučila, ale především dovedla svou dceru k roli ženy-matky. Bohužel, vše proběhlo zbytečně. Velké nedorozumění, (protože mezi mnou a Simonou nikdy nebylo nic jiného než přátelství), nakonec zapříčinilo totální rozvrat dobrého kamarádství.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT