Od malička jsem byla vedena v křesťanské víře. Svazek dvou lidí jsem proto vnímala velmi poctivě a svědomitě. Snažila jsem se svému partnerovi být dobrou partnerkou. A tajně jsem doufala, že každé pozvání na večeři, výlet nebo společně trávenou chvíli, využije k tomu, aby mě požádal o ruku.
Jak jsem se mýlila! Místo zásnub jsem se dočkala něčeho úplně jiného!
Od začátku nám to předhazovali
Jako malá jsem to nevnímala, ale při dospívání jsem cítila, že až potkám toho pravého, přeji si krásnou a velkolepou svatbu, kde budou celé naše rodiny i přátelé. Od malička jsem to brala jako jasný cíl, za kterým si jdu. Vlastně nám posvátný svazek manželství neustále vysvětlovali a jasně jej adorovali. Když jsem se seznámila s Petrem, vnímala jsem, jak se moje rodina začala tetelit blahem. Netrvalo dlouho a začali nám předhazovat svatbu. Kdy to bude a jak je možné, že ještě nejsme zasnoubeni. Bylo to dost nepříjemné.
Každá návštěva rodiny se tak v mých očích změnila v nepříjemný zážitek. Pravda totiž byla, že jsem si svatbu skutečně velmi přála. Několikrát jsem to Petrovi naznačovala, že bych se ráda jednou prošla špalírem lidí ve svatebním, a taky že bych nechtěla, aby to bylo až v důchodě. Vždycky se pousmál. Následovaly další společné dovolené, večeře, krásné chvíle. A žádost o ruku nepřišla.
Nedočkala jsem se
Místo žádosti o ruku, když jsme se spolu nastěhovali do společného bydlení, jsem se dočkala trochu jiného zjištění. Čekáme miminko! Byla jsem sice nadšená, ale opravdu jsem si přála, abych měla svatbu ještě bez dětí, a taky bez těhotenských nevolností. „Hmm, asi se nedočkám,“ povzdechla jsem si, že se budu muset smířit s tím, že svatba prostě nebude. Rodině jsme novinku oznámili zhruba ve čtvrtém měsíci těhotenství, a opravdu měli radost. Musím se ale přiznat, že mí rodiče byli nadšení i zklamaní zároveň. Přáli si, abych měla svatbu. Ta se ovšem kvůli miminku pochopitelně konat jen tak nebude.
Najednou nebyl čas na romantické večeře. Krásné výlety. A společné romantické chvíle. Dítě nám dávalo jasně najevo, že i když se rozhodlo v noci moc nespat, přes den to nebude jiné. Náš vztah zažíval první velké zkoušky trpělivosti nás obou. Starost o zdraví dítěte s prvními teplotami nebo bolístkami, do toho stěhování do většího bytu a Petrův přechod na soukromé podnikání, to byl hodně těžký oříšek. Naštěstí jsem se pokaždé mohla opřít o svou drahou maminku, která mi malou Mariánku hlídala.
Že by nyní byl ten pravý čas na svatbu?
První rok s naší holčičkou jsme zvládli. A opět jsem si říkala, že každá chvilka, kterou jsme měli pro sebe, zákonitě musí vést k žádosti o ruku. Nic. Opět jsem se nedočkala. Místo toho jsme po třech letech od Mariánky přivítali na svět Jakuba.
Život se ještě více zrychlil a nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Petrovi jsem se starala o účetnictví a také o naše dvě nádherné děti. Trvalo celé tři roky, než jsme se dostali z půjček, a konečně jsme se začali mít krásně. Přestěhovali jsme se do rodinného domečku a začali si užívat krásných chvil.
Co bylo místo zásnub?
Občas jsem dost okatě Petrovi dávala najevo, že bych si skutečně přála obléknout svatebky. Při jedné z hádek jsem dokonce vyslovila to, že mi neuměl splnit ani mé největší přání – svatbu. Při těžkých partnerských chvílích jsem dokonce přemýšlela, že ho kvůli tomu opustím. Necítila jsem z jeho strany dostatek odhodlání a společné myšlenky. Nakonec jsme se ale udobřili a on mě vzal na první společnou dovolenou bez dětí. Bylo to krásné.
Nepřehlédněte: Vendula (41): Celý život jsem si myslela, že je můj otec mrtvý. Až na smrtelné posteli mi máma řekla pravdu.
A nebudu to skrývat – opět jsem si představovala, jak mě žádá o ruku. Chyba lávky! Když jsme si užívali krásné večeře ve dvou, cítila jsem, jak si to nedokážu užít. Bylo mi hrozně špatně. Dokonce ani ráno to nebylo lepší. „Zásnuby se tedy nekonaly, fajn. A ještě k tomu mi nesedlo jídlo,“ říkala jsem si. Chyba lávky, vážení!
Místo zásnub jsem se dočkala toho, že jsem zjistila, že jsem potřetí těhotná. Dítě jsme neplánovali, a tak to bylo pořádné překvapení. Už jsem sama sebe přestala týrat a smířila se s tím, že ze mě nikdy paní nebude. Někdy bych toho mého chlapa nakopala, ale už to přestávám řešit. Romantika v háji!
Mgr. Judita Feuersteinová komentuje:
Milá Jano,
z Vašeho příběhu je cítit, že máte s partnerem přes všechny těžkosti a Vaše pochybnosti krásný vztah. Důsledkem tohoto vztahu jsou nyní již tři potomci, které společně zvládáte a jistě Vám dělají radost. Rozumím tomu, že toužíte po svatbě, protože jste byla od mala vedena k tomu, že to je jediná správná forma společného soužití. V dnešní době již spousta párů dává přednost společnému životu bez oficiálního posvěcení a k takovým lidem zřejmě patří Váš manžel, který dost možná vůbec netuší, kolik emocí toto téma ve Vás vyvolává. Pokud cítíte, že je pro Vás osobně svatba důležitá, nebojte se o tom s partnerem otevřeně mluvit. Ovšem nenaznačujte ani nevytahujte toto téma jako prostředek při hádce. Naopak, až budete mít společný pěkný večer, mile manželovi sdělte, že ho milujete a jak moc byste si přála, abyste společnou cestou mohli dále pokračovat jako manželé. Držím palce!
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Mgr. Judita Feuersteinová: Vystudovala obor psychologie na FF UPOL, nyní pracuje jako psychoterapeutka v Institutu neuropsychiatrické péče, a také v neziskové organizaci Fokus Praha, kde podporuje lidi s duševním onemocněním. Již 15 let vystupuje s amatérským divadlem, ráda tančí, čte, píše, chodí k vodě a hraje na piano. To vše se snaží skloubit s péčí o dva malé syny.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
