Helena (60): Celý život skrývám, kdo jsem. Mám pocit, že jsem promarnila šanci, být šťastná

Život si s námi někdy pořádně zahraje. To, co se nám z hlediska logické úvahy zdá být správné, může být v naší nejhlubší mysli posuzováno úplně jinak. Jmenuji se Helena, před nedávnem jsem oslavila šedesáté narozeniny a všude okolo mne panuje dojem relativního úspěchu. Jsem dříč a nestydím se za to. Už za dob studií na vysoké škole jsem pracovala a postupně, příčku, po příčce získávala stále vyšší administrativní pracovní pozice. Ve svých třiceti jsem se provdala za muže, se kterým nás spojoval pracovní obor – architektura. Peníze nám nikdy nechyběly, žilo se obstojně, třebaže ne přímo v luxusu. Přesto nemohu tvrdit, že jsem byla šťastná. Nejsem šťastná, protože jsem celý život prožila jako někdo úplně jiný.  

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Studentka architektury

Už na gymnáziu jsem byla rozhodnuta, studovat architekturu. Uměla jsem dobře kreslit i malovat, bavila mě geometrie a potíže mi nedělala ani matematika. Když si tak vzpomenu, zrovna matematika byl můj koníček. Navíc mě odjakživa zajímaly dějiny architektury. Přišlo mi fascinující, jak se celá řada budov ve stínu staletí, více či méně, proměňovala podle aktuálních lidských potřeb. Líbilo se mi baroko a v kontrastu k němu mě odjakživa vábil funkcionalismus. Studia tedy byla jasnou volbou. Potíž však představovala domácí situace, ze které jsem pocházela. Moje maminka byla po otcově smrti na všechno sama a zoufale jí scházely peníze. Podporovat mě, byť své jediné dítě, na studiích nemohla a nakonec nezbylo nic jiného, než studovat, ale dálkově při zaměstnání. Kdo podobnou situaci zažil, ví, jak složité je pracovat a studovat zároveň. Mně to příliš nevadilo, protože jsem měla pocit, že „bojuji“ za správnou věc. Pravdou ale je, že na cokoliv jiného nezbýval čas. Třeba takové randění, to bylo něco naprosto nemyslitelného. Alespoň do úspěšné promoce.

Profesorka architektury a osudový muž     

Že bych si přála vedle všech těch povinností zakládat ještě rodinu, jsem si nijak moc nepřipouštěla. Situace doma mi říkala, že existují i jinak uspořádané domácnosti a fungují, tudíž není potřeba sledovat za každou cenu společností oblíbený meanstream. Protože jsem ale měla štěstí, seznámila jsem se, se svým budoucím manželem shodou okolností rovnou na škole. Já studovala historii architektury, on pozemní stavby. Prvně jsme se potkali v univerzitní knihovně a již po pár slovech bylo jasné, že si budeme rozumět. Milan byl doslova vizionář. Jeho představy o tom, jak by měla vypadat správná obytná architektura, vystavěná na místo šedých a nic neříkajících panelových sídlišť, mě okouzlovala. Mluvil mi nejen z duše, ale i ze snu. Že by dva, zatím nedostudovaní absolventi architektury dovedli zarazit tehdy žhavou novinku – výstavbu panelových sídlišť, byla sice utopie, ale dobře se o tom snilo. Slovo dalo slovo a s Milanem jsme brzy byli nejlepší přátelé.

Mimochodem, na struny mého vkusu vábně brnkal nejen on, ale i jedna z našich profesorek dějin architektury. Štíhlá blond dáma s dokonalým líčením, vždy oblečená v kostýmku šitém na míru, s účesem pamatujícím prvorepublikové doby. Pamatuji se, že tehdy jí mohlo být okolo šedesáti, ale i přes svůj historický „look“ působila tak nanejvýš na padesát. Byla elegantní, a co dovedla perfektně, pak vyprávět o starých dobách. Její přednášky o baroku a moderní architektuře mi utíkaly rychlostí blesku a já jí chvílemi záviděla tu příležitost, zažít meziválečné umění alespoň ve věku malého děvčete.

Podivný sen

S Milanem jsme se později vídali i mimo školu. Když se o něm doslechla máma, nebylo těžké dopočítat si, že měla od začátku velký zájem na tom, abychom se dali dohromady. Nakonec, proč ne. Milana jsem měla ráda, spojoval nás obor a navíc jsme po studiích oba shodně zamířili pracovat do státní správy v oblasti památek. Samostatná tvůrčí práce architektů to sice nebyla, ale zato se jednalo o solidní místa, kde byl jistý postup i nějaké to finanční ohodnocení. Okolnosti se daly do pohybu a hned poté, co jsme oba začali naplno pracovat, rozvrhl se i termín svatby. Máma byla nadšená, Milan a jeho rodina také. Jen mně to přišlo najednou všechno takové všední. Nevím. Na svatby a romance jsem nikdy nebyla, ale pro Milana jsem se rozhodla obětovat. Netušila jsem, co mě čeká.

Týden před svatebním obřadem se mi zdál podivný sen. Odehrával se v luxusní prvorepublikové vile v pražské Bubenči a hlavní postavou jsem byla já. Pomalu jsem procházela luxusním interiérem, dorazila do ložnice a čekala. Zřejmě, až přijde Milan. Jenže… Na místo Milana se objevila ve dveřích má profesorka architektury. Opět dokonale oblečená, krásná. Užasla jsem a cosi se stalo. Najednou jsme se přibližovaly. Víc a víc, až… Došlo na polibek. V tu chvíli jsem se probudila a vyhrkla úlekem… Nebyl to totiž první sen na podobné téma. Jenže, vyprávějte podobné sny někomu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, že?

Vzorná manželka   

Svatba se odehrála v řádném termínu a o snu, kromě mne, nikdo nevěděl. Čím více jsem ale přemýšlela, že bych mohla být orientovaná na ženy, tím více mi podobná myšlenka vadila. Vlastně nevadila. Ale pravda je taková, že bych ve své době nedovedla být jiná, než ostatní. Natolik jsem zbabělá a nízká! Proto jsem o podobných věcech raději nepřemýšlela. Provdala se, a bylo vystaráno… Jako manželé jsme sice nemohli pracovat příliš blízko sebe, ale přesto nás vystudovaný obor nadále spojoval. Stala jsem se vzornou manželkou, ale bohužel jen podle úředních dokumentů. Více, než domácí krb mě zajímala práce. V oblasti ochrany památek se mi dařilo a s přibývajícím věkem přibývaly i mé další funkce. S Milanem jsme tak měli cosi, jako „dvoj-kariérové“ manželství. Oba jsme byli úspěšní, oba jsme se snažili dokázat v oboru maximum. Jediné co drhlo, byl intimní život. Ten jsem nevyhledávala nikdy a s narůstajícím věkem jsem dokonce bývala přímo šťastná, když jsem se mohla vymlouvat na nedostatek času kvůli práci.

Klidný rozvod

Těžko bych proto mohla Milanovi vyčítat, že si nakonec ve svých padesáti našel tajnou milenku. Toužil po bezstarostné ženě, která bude mít kladný vztah k domácímu krbu (aniž by odborně zjišťovala jeho statiku), a bude jemným „doplňkem“ do lože. To všechno já nebyla. Když mně totiž vzali všichni čerti, dovedla jsem v práci „vyrazit dveře“ i s výše postavenými muži, než jsem byla sama, pokud k tomu byl racionální důvod. Zkráceně vzato, chovala jsem se vždycky více jako muž, než žena, i když jsem měla ráda klasickou ženskou módu a potrpěla si třeba i na luxusní doplňky. Takže jsme se s Milanem domluvili na rozvodu. Ten proběhl klidně, bez větších emocí a dodnes jsme spolu v přátelském vztahu. Když jeden z nás potřebuje, pomůžeme si.

Divoké devadesátky      

Devadesátá léta přinesla řadu změn. Třeba i příležitost, začít se věnovat architektuře autorsky. Rozhodla jsem se nepromarnit příležitost a navrhla si vlastní dům snů. Když padla poslední cihla, byla jsem šťastná a měla pocit, že mi už nic nechybí. Ale nebyla to až taková pravda. Přestože můj věk již dávno nevypovídal o třech křížcích, stál na mou maličkost skoro permanentně „zástup“ nejrůznějších mužů – nápadníků, kteří se mi snažili dát najevo, že by o podobnou, rozvedenou a atraktivní blond ženu měli zájem. (A spolu s tím jistě i o můj dosud tvrdě vypracovaný majetek.) S muži jsem se bavila vždycky ráda, ale jen přátelsky. Navazovat vztah jsem netoužila. Proč? I na to jsem už znala odpověď. Po letech strávených prací a osamělostí jsem si totiž na stará kolena definitivně přiznala, že jsem orientovaná na ženy. Ženy se mi líbily odjakživa, ale bohužel jsem byla pokaždé příliš zbabělá na to, abych si to přiznala. Jak už jsem řekla, pocit, že bych byla jiná, mě děsil snad víc, než vlastní smrt a bojím se, že už to se mnou nikdy jiné nebude. Za svou hloupost proto platím vysokou cenu. V očích veřejnosti jsem možná jen obyčejná rozvedená žena, která si určitě jednoho dne partnera najde, ale v srdci mně sžírá samota. A tak, jediné, co mi dělá v mém, vlastní rukou navrženém domě opravdu radost, je kočička Lízinka, která přiběhne pro pohlazení vždy, když je mi nejvíc smutno… Kéž bych se v příštím životě narodila jako někdo jiný, někdo odvážnější a rozhodnější…          

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT