Gábina (22): Byla jsem si zaplavat a každý na mě koukal. Říkala jsem si, jak mi to sluší, důvod byl ale jiný

Ještě, když se to dalo, chodila jsem pravidelně plavat k nám na krytý bazén. Plavání mě docela chytlo. A tak jsem si kvůli tomu koupila i nové plavky, osušku a taky pantofle na plovárnu. Připadala jsem si jako královna bazénu. Pak jsem se ale děsně ztrapnila.

Proč na mě koukají?

Jednou jsem si takhle šla zaplavat a vzala si nové věci. Moc jsem se těšila, že mi to v nových jednodílných plavkách bude slušet, a navíc se mi v nich bude i dobře plavat. U nás na kryťáku se do bazénu jde přes šatny, kde jsou i sprchy a samozřejmě i toalety. Převlékla jsem se a šla se vysprchovat před vstupem do bazénu, když se mi začalo chtít na toaletu. Vypila jsem před tím totiž poměrně dost kávy, a to já potom chodím pořád.

Šla jsem si tedy ještě odskočit, ale protože už jsem vysprchovaná byla, šla jsem z toalet rovnou k bazénu. Vešla jsem a hledala jsem volnou lavičku, kam bych si mohla odložit věci, nikde volno nebylo, až úplně vzadu. Tak jsem šla podél bazénu a všimla jsem si, že na mě každý plavec zírá a někteří se i smějí. Kdyby se tak neuculovali, myslela bych si, že mi to asi vážně sluší, ale bylo mi to podezřelé.

Slečno, něco za sebou táhnete

Pak jsem míjela plavčíka, který mě zastavil a požádal mě, abych se vrátila a šla se osprchovat, že tahle do bazénu nemohu. Tak jsem ho ujistila, že já jsem se už sprchovala, že jsem ještě vlhká. A on se na mě podíval, uculil se stejně jako ti plavci v bazénu a pověděl mi, že nepochybuje o tom, že jsem vlhká, ale něco za sebou táhnu – a s tím do vody nemohu.

Znejistila jsem, zrudla, a tak jsem si to zase štrádovala zpátky do sprch. Podívala jsem se do zrcadla a uviděla, jak mi ze zadku trčí kus toaleťáku! Ten se na mě musel přilepit, když jsem byla osprchovaná a vlhká. No a aby toho nebylo málo, nemalý kus jsem za sebou vláčila také po zemi, ten se mi totiž přilepil na mokrou podrážku pantofel.

A takhle jsem se promenádovala tam a zpátky po krytém bazénu, kam jsem tak ráda chodila. K mé smůle tam chodí většinou ti samí lidé, tak mám z ostudy kabát. Doufám jen, že na to přes lockdown zapomněli.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu