Diana (39): Kvůli zhnisanému palci nemám dodnes maturitu. Komické, ale smutné

Říká se, že detaily rozhodují o naší budoucnosti. Jako náctiletá jsem si z podobného moudra tropila žerty a nemohla pochopit, jak by například lež o nesnědené svačině, mohla jakkoliv ovlivnit můj další život. Změna názoru přišla ve chvíli, kdy jsem v posledním ročníku střední, „omarodila“. Navíc ještě se zhnisaným palcem, který mi přivodilo vysazené auto, v kombinaci s nepohodlnými lodičkami. Měla jsem za to, že je v pohodě, jenže ložisko hnisu později propuklo v nebezpečný zánět, a já tehdy musela, místo do školy na písemku, na chirurgii. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že právě tato zdánlivě banální událost, ovlivní výrazným způsobem mou budoucnost.        

Slibné vyhlídky

Nechci říkat, že pocházím z nevzdělané rodiny, ale dny, kdy se kvapem blížila má maturitní zkouška, prožívali rodiče i babičky s napětím. Nikdo z celé rodiny totiž na maturitu nedosáhl, a já byla najednou jediná, kdo mohl „rodinnou kletbu“ zlomit. Očekávání byla vysoká a strach našich o to, abych náhodou u zkoušek „nerupla“, mi připadal až úsměvný. Učila jsem se totiž nad očekávání dobře a relativně v klidu přistupovala i k blížícím se závěrečným maturitním zkouškám. Zatímco spolužáci „plašili“, že se vše naučit nedovedou, přičemž už dva měsíce dopředu vyzvídali na loňských ex-maturantech, jaké „to“ bylo, já dávala předost pohodě a možná i náhodě. 

Bylo přesně měsíc před maturitou, když se naše matikářka rozhodla, přezkoušet nás z matiky jakousi generální písemnou zkouškou. Důvod moc lidí sice neznalo, ale mělo se všeobecně za to, že chtěla jen otestovat naše schopnosti a mezery tak, aby později před komisí zamezila trapným patáliím. Proč ne. Den „generální písemky“ byl stanoven. Zapsala jsem si jej do diáře s tím, že se na matiku určitě do té doby ještě podívám. Pro jistotu. Jenže, mezitím se venku udělalo nádherné, takřka letní počasí, které přímo vybízelo k příjemnému výletu…

Nejedoucí auto a lodičky = konečná zastávka 

S přítelem Vaškem jsme se proto domluvili, že o jednom z víkendů zajedeme na návštěvu k jeho příbuzným, kteří pořádali cosi, jako „garden party“. Byli to movití lidé, kterým na penězích příliš nezáleželo. Spíše, než cenu věcí, řešili, zda je jejich vystupování na veřejnosti dostatečně velkolepé. Přiznám se na rovinu, že můj svět tohle nebyl. Ale, chtěla jsem Vaška potěšit. Takže jsem se pečlivě připravila: Pořídila si malé společenské šaty i pár doplňků a hlavně, koupila nové lodičky. Nebyly sice z  butiku, ale službu mi udělaly tak jako tak. Den zahradní slávy přišel a já se od rána snažila vypadat co nejlépe, abych Vaškovi neudělala ostudu. Dokonce jsem si naplánovala i témata, o kterých bych se s hosty případně bavila. Zkrátka, vše narýsované do detailu. Jen v tu chvíli ani jeden z nás netušil, že velkolepá akce skončí vlastně dřív, než vůbec začne. 

Protože jsme měli drobné zpoždění, vzal Vašek cestu k domu příbuzných zkratkou. Bohužel, vozovka, do které přitom nechtěně vjel, se zrovna opravovala a cosi ostrého v kamenitém terénu píchlo gumu. Museli jsme tudíž ven z vozu, a teprve venku zauvažovat nad výměnou kola. Jenže nepříjemný úkol nezvládl ani jeden z nás, takže jsme nakonec zůstali odkázáni na pomoc, kterou Vašek s trpkým tónem prohry v hlase, přivolal mobilem. Doba, kterou čekání představovalo, se po nějaké době zdála nesnesitelná a mě ke všemu začaly strašlivě tlačit lodičky. Sice jsem byla docela ráda, že na „garden party“ už nemusíme, ale na druhou stranu mi výlet, který skončil krachem, radost nepřinesl. Snad jen v podobě úlevy, když jsem mohla doma ty krásné, ale zpropadeně tlačící lodičky zout. 

Dny posléze ubíhaly, a mě začal, kromě učení matiky, trápit i zhnisaný palec u pravé nohy. Zprvu jsem nechápala příčinu, ale později mi došlo, že za celou věcí bude pravděpodobně stát náš úžasný výlet bez cíle…

Akutní zánět palce

Zhnisané místo jsem se proto snažila desinfikovat a nezatěžovat. Ale palec měl „svou hlavu“. Během několika dní totiž začal vyvádět natolik, že mi bolest nedovolovala už ani spánek. Obyčejné zhnisání pokročilo ve vážný zánět, který bylo třeba akutně řešit. Chirurgicky i léky. Problémem však bylo načasování. Stav mého palce se totiž výrazně zhoršil přesně z noci na den, kdy byla plánovaná i ona generální písemka z matiky. Zdraví však bylo přednější a tak jsem se tehdy rozhodla, vyrazit místo do školy, na oddělení pohotovostní chirurgie, kde mi palec rozřízli, vyčistili a předepsali uklidňující léky. Už cestou domů se mi výrazně ulevilo. Bolest to totiž byla předtím pekelná a hlavně, poslední den nepřetržitá. Přesně taková, jako když vás chytne zub. „Zatracená party. Ta mi za to fakt stála…“ Pronesla jsem doma, a optimisticky ulehla s tím, že druhý den vysvětlím absenci ve škole omluvenkou. 

Matikářka křičela přes půl sborovny

Zatímco naše třídní učitelka omluvenku bez problému přijala, matikářka mi už na chodbě vyčinila s tím, že „podobné podvody na ni neplatí.“ Zůstala jsem tehdy jako opařená a snažila se jí vysvětlit, co že mě potkalo, jenže marně. Vztekle mi práskla před nosem dveřmi od sborovny, protože byla přesvědčená, že jsem se z její písemky „ulila“. Vzniklý konflikt jsem nechápala, takže jsem se ji rozhodla později vyhledat s tím, že jí ukážu snad i ten ošetřený palec, bude-li třeba. Jenže marně. Matikářka se ve sborovně rozkřikla i další den a s přesvědčením, že jsem tu písemku jednoduše „zazdila“, mě vykázala. Teprve o týden později mi bylo řečeno, že ve vedlejší třídě pár lidí písemku strachy „zazdilo“, a ona mě tudíž automaticky vhodila do jednoho pytle. Bohužel neprávem. Matiku jsem uměla dobře a nepříjemnost, která mě potkala, se mohla stát komukoliv, třeba i jí…

Bez maturity vás nemůžeme zaměstnat       

Jako rozený optimista jsem měla za to, že vztek matikářku brzy přejde. Jenže nepřešel. Naopak. Tu hloupou absenci mi vyčítala tak dlouho, až mě nakonec ani nepustila v prvním termínu k maturitě. „Tedy v září.“ Zamyslela jsem se. Jenže i v září mě pronásledovala smůla, protože příklad, který jsem si náhodně „vytáhla“ mě absolutně nesedl. To pak matikářku jen utvrdilo v myšlence, zamezit mi ukončení studia i nyní. Všem termínům konec ještě nebyl, ale já se po druhém trapasu tak nějak urazila a postavila si hlavu. „Když nemají maturity ani moji rodiče a neztratili se, pak to zvládnu i já.“ Pronesla jsem, a více mě ve škole nikdo nespatřil. Dnes však tvrdohlavého rozhodnutí lituji, protože přicházím o řadu zajímavých míst jen proto, že nemám maturitu. Jistě, mohu si ji dodělat a nejspíš tak učiním, ale jednu věc už nikdy nepodcením. Detail. V detailu totiž může být napsán celý náš osud.      

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu