Blanka (44): Občas mám pocit, že nejsem dostatečně ženský typ a někdy se tím trápím

Svůj příběh musím začít mírně složitěji. Možná, že jste někdy slyšeli o pojmu „cisgender“. Pokud ne, nevadí. Cisgender je poměrně nový pojem, který má být opakem k transgender. Ve zkratce to tedy znamená, že jako zástupce skupiny „cisgender“ se rodí velká většina z nás. Jde o spokojenost s tělem (tj. pohlavím), ve kterém jsme se narodili. Muž se cítí mužem a žena ženou. Potud je vše poměrně snadno pochopitelné. Drobná potíž ale může nastat třeba tehdy, pokud se narodíte jako hodně výrazný „cisgender“, ale současně s tím máte například lesbickou orientaci. Že někdy jde, tak trochu o oříšek, cítím dodnes…  

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

„Absolutní cisgender“

Jmenuji se Blanka a už od dětského věku řeším jeden nezvyklý problém. Jsem totiž obzvlášť šťastná za to, že jsem se narodila v ženském těle. Píše se to sice složitě, ale ve skutečnosti jde u drtivé většiny lidí o docela běžný, ba přímo samozřejmý pocit. Přesto, u mne je nadšení ještě o nějaké to procento vyšší, protože si prostě ani ve snu nedovedu představit, že bych měla být kdy muž. Prostě ne – nedovedu. Jenže, osud si se mnou trochu zažertoval, takže mimo to, že jsem se narodila ve více, než pro mne správném těle, mi byla současně dána i lesbická orientace. Tu přijímám kladně, skoro bych řekla, že s obdobným nadšením, jako fakt, že jsem žena, ale přesto jde o zvláštní kombinaci, která přináší do života nejeden drobný paradox. Jak je známo, lesbické ženy mívají vyšší sklon k tomu, být v jistém ohledu „mužné“. U některé ženy se to hodně projeví na fyzické stránce (tzv. „Butch lesbian“), u jiné tím, že jako běžná žena působí, ale přesto je drsnějších rysů, a některé ženy jako obyčejné ženy sice přímo vypadají, ale zase „mužsky“ jednají – mají mužské myšlení a mužskou razanci v projevu… Kombinací je poměrně dost.

Mým případem je kombinace posledních dvou věcí. Jsem značně ženský typ, ale přesto na mně je, tu a tam, něco jinak. Odpověď na otázku: „Co?“, jsem přirozeně dlouho neznala. Už od dob, kdy jsem chodila jako malá do školy, se mi totiž něco nezdálo. Pamatuji si, jak jsem jako devítiletá zírala dlouhé minuty v koupelně do zrcadla a říkala si, že prostě nejsem „taková“ jako ostatní holky. Slovo „taková“ jsem si přitom neuměla vysvětlit ani ničím nahradit. Zkrátka mi něco nehrálo. A podivný pocit se s nástupem puberty prohluboval. Ne, nejsem a nikdy jsem nebyla v obličeji ošklivá. Vlastně právě naopak, ale přesto mi vždycky chyběl takový ten klasický, čistě „ženský šarm“. Postupem doby jsem pak ale zjišťovala, že „chybí“ i jiné věci. Na rozdíl od holek, které se mnou chodily do třídy, z nichž valná většina, byly postupně držitelky těla tvaru „přesýpacích hodin“, mně zůstal trup ze všech stran rovný. Trochu humorné je, že rovná mi málem zůstala i oblast hrudníku, ale, snažila jsem se to brát sportovně. Byla jsem držitelkou jinak krásně štíhlého těla. Jen ty pověstné ženské tvary, aby jeden pohledal… Dnes se tomu ráda zasměji, ale tenkrát to humorné moc nebylo. Právě proto, že je moje nastavení cosi jako „absolutní cisgender“, tedy „absolutní žena“, tak mě mé nedostatky logicky o to víc trápily. Dokud jsem se nedozvěděla proč, byla situace spíše jen horší. A tak, rozdíl mezi postavou mou a postavami druhých holek, jsem v období náctiletí, řešila alespoň zajímavou, čistě ženskou módou a stylingem.

Žena, která má ráda ženy

Odpověď na to, v čem jsem o trochu jiná, než ty holky, které se mnou chodily na základku, jsem objevila až v průběhu střední školy. Tehdy jsem začala pomalu, ale jistě, zjišťovat, jak to se mnou je, a o něco později jsem se také zamilovala do své první a dosud současné partnerky Jany. Ta mi v podstatě udala směr… Jana byla sice o málo starší než já, ale už když jsem ji viděla poprvé, říkala jsem si, jak je to krásná žena a jak umí kouzlit s pověstným „ženským šarmem“. Nosila delší vlasy, stažené sponkou do culíku, běžně se líčila a skoro den co den, jsem ji viděla v sukni a poměrně vysokých lodičkách. Zkrátka typ, do kterého byste na první ani na druhý pohled neřekli, že patří k lesbicky orientovaným ženám, a přece to bylo jinak. Jana se mi v tomto ohledu stala vzorem. Uvědomila jsem si totiž, že typy jako ona se mi nejen moc líbí, ale zároveň i to, že k nim chci sama patřit, třebaže mi příroda nedarovala zrovna klasicky krásné ženské tělo. Dařilo se a brzy jsme pomyslný krok spolu srovnaly. Neuvěřitelně mě inspirovala a nabíjela energií.

Čtenářky doporučují: Ivana (33): Přítel mi lže a ani si nepamatuje, co mi vlastně řekl. Tak tomuhle teda fakt věřit nebudu

Rázná, ale oblíbená šéfová 

Vzájemná spokojenost se pak projevovala i na našich profesních úspěších. Jana pracovala již tehdy jako laborantka v chemické laboratoři a já zastávala běžnou manažerskou profesi. Oběma se nám dařilo, obzvlášť mně. I na rozdíl od Jany jsem totiž byla v jistém ohledu důsledná a neoblomná, a tak se mi při práci postupovalo „vpřed“ o něco snadněji, než běžným ženám. Ale, tím na nic nenarážím. Vše má své pro a proti, takže zase starosti, které neměly mé kolegyně, jsem měla já a naopak. Jen tím chci říci, že má cesta byla jiná. Hodně dobře se mi spolupracovalo také s muži, kteří většinou dokázali navázat na mé „v nitru mužské chápání věcí“ a respektovali mě, přestože jsem chodila v pestrobarevných šatech, s výraznou vrstvou líčidel a skrz vizuální stránku si na přísnou kolegyni ve strohém kalhotovém kostýmu, opravdu nehrála. To bylo příjemné zjištění. A když jsem po nějakém tom roku povýšila natolik, že jsem se stala hlavní ředitelkou, bylo pro mne radostí, že příjemná atmosféra panovala nakonec mezi všemi zaměstnanci. Možná k tomu přispělo i to, že jsem v sobě neměla takovou tu vrozenou „konkurenční touhu“, díky čemuž jsem s kolegyněmi uměla vycházet vždy férově. Nikdy by mě nenapadlo, potopit některou za to, že má hezčí nohy než já, anebo že se na ní ráno usmál šofér od mého vozu. Takovým nápadům jsem byla opravdu na hony vzdálená.

Vše probíhalo vlastně dobře, ale i tak mě občas přepadly chmury z dávného dětství. I po třicítce jsem se totiž ve své pracovně opakovaně přistihla nad tím, jak občas koukám už nějakou tu minutu do zrcadla a říkám si, že ta má postava je moc „hranatá“ nebo, že gesta jsou až příliš „chlapská“ anebo, že to líčení je krásné, ale k mému typu zase už moc nejde… Zkrátka, občas se ten obláček nejistoty v soukromí a tichosti projevil.

Vím, kdo jsem    

Jediný, kdo neměl s mou vizáží nikdy žádný problém, je má úžasná partnerka Jana. Vždycky mi totiž řekne, že mě miluje přesně proto, jaká jsem. Proč? Protože prý klasicky ženský typ, okořeněný jen lehce „mužským šarmem“, který u mne neulpěl ani tolik na fyzické stránce, jako spíše na té vnitřní, jí přijde neuvěřitelně zajímavý a vzrušující. A já myslím, že jí to věřím, protože v době, kdy jsme spolu začaly chodit, byla ona ta „velká dáma“, zatímco já se spíše hledala a do role „velké šéfové v dokonalých šatech“ s vlastním autem a šoférem, se teprve postupně léty dopracovala a dozrála. 

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT