Anita (26): Dospělost se mi nelíbí. Chtěla bych se vrátit zpět v čase

Život každého z nás přináší různá období. Některá jsou šťastnější, jiná méně. Malé děti většinou touží být co nejdříve dospělé a starší lidé zase s nostalgií vzpomínají na svá dětská léta. Takový postoj bude zřejmě mezi generacemi normální. Horší ale je, když je vám něco málo přes dvacet, a na místo radosti z právě získané dospělosti, se naopak dostavuje nikdy nekončící nespokojenost a deprese… Možná jsem nenormální, ale dala bych, nevím co za to, abych se mohla vrátit zpět do let střední školy anebo klidně i do dětství.    

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.  

Spokojené dítě

Nikdy jsem nepatřila do bohaté rodiny, přesto lze mé dětství považovat za spokojené. Rodiče mi věnovali veškerou pozornost a o každém svátku, narozeninách nebo na Vánoce pod stromečkem, nechyběla mezi dárečky nikdy hračka, po které moje srdíčko toužilo. Hodně spolužáků, kteří se mnou na prvním stupni základní školy sdíleli třídu, byli sice z rodin mnohem bohatších, ale já si přesto nestěžovala. Zatímco oni se prezentovali vesměs luxusním značkovým oblečením, super mobily anebo přehrávači hudby, já byla spokojená za to, že věci, které jsem od rodičů nebo babičky dostávala, byly průměrné, ale vždycky od srdce. Podobně jsem cítila i v mezilidských vztazích. Není žádné tajemství, že dost rodin si pozornost vlastních děti drahými dárky a nákupem sportovních či jinak volnočasových věcí, jen kupovala. To já věděla přesně, proč ta či ona věc pod stromečkem čekala…

Nejlepší kamarádka, věrný pes, seriály a sbírka ořezávátek

Mimo školní povinnosti jsem trávila hodně času také se svou nejlepší kamarádkou Sárou. Když jsme nepodnikaly napínavé procházky do přírody okolo našeho bydliště, skončila naše cesta obvykle v kavárně nejbližšího obchodního centra. Rády jsme okukovaly obchody s hadříky podle poslední módy a občas snily o tom, jak asi budeme vypadat jako dospělé. Sára se na roky dospělosti nemohla dočkat, zatímco já vždycky jen mávla rukou. „To je ještě daleko!“ Zlobila jsem se snad pokaždé nahlas. Pak Sára obvykle navrhla další cíl naší výpravy, kterým bylo velké hračkářství. Má tvář se rozzářila. Vzpomínám, jak jsme společně šetřily na svačinách a mnohdy málem dobrovolně hladověly, jen abychom ušetřené peníze vložily do nějaké pěkné hračky, kterou jsme pak, to se rozumí, doma tajily. Zatímco Sára milovala sáčky, v nichž se jako překvapení skrývala vždycky nějaká figurka, mou jedničkou byla různá ořezávátka ve tvaru figurek. K ideálu našeho dětství patřily také nejrůznější televizní seriály, ale i chození ven spolu s mým psíkem, malou pudlicí Ajunkou, o které jsem měla pocit, že jí Sára přirostla k srdci tak, jako kdyby byla členkou naší rodiny. Ať to bylo jakkoliv, Sára k nám chodívala tak často, že se Ajunčině sympatii nemohl nikdo divit.

Výjimečná střední na „Barokní“

Úžasné roky panovaly i na střední škole. Obě jsme se dostaly na stejnou. Střední škola na tramvajové zastávce, které se přezdívalo „Barokní“, byla úžasná. Nejen proto, že jsme se zde učili všelijaké „vizážistické věci“, které byly předmětem studia, ale i tím, jací lidé ji utvářeli. Ať už šlo o učitele či žáky, byla to až neskutečná podívaná. Skoro přehled typologie lidských osobností. Nalezli byste tu studenta skoro dva a půl metru vysokého, studentku o 149 centimetrech výšky, dvě slečny, která byla jednovaječná dvojčata, profesora, který nosil místo brýlí historický cvikr anebo třeba jednu slečnu, která se živila už v té době jako úspěšná modelka. Zkrátka a dobře, šlo o prostředí, kde být jiný anebo zajímavý, znamenalo být „in“ a to se nám se Sárou strašně moc líbilo. O jiných školách se totiž vždycky jen planě hovořilo, jak jsou tam lidé zajímaví, ale ve skutečnosti šlo o šeď. Na naší škole jsme byli výjimeční skoro všichni. Nevím ani, čím si to zasloužila, prostě to tak bylo a každý nový ročník znamenal, příchod nových nevšedních tváří. Byla to krásná léta a dodnes vzpomínám, jak jsem ze školy chodívala do nedaleké malé restaurace na kávu a učila se buď na nějaký test, nebo jen tak pozorovala cvrkot lidí, čekajících na tramvajové zastávce „Barokní“.

Tíha reality dospělého

Roky plynuly a spolu se Sárou jsme se připravovaly na maturitu. Té se prý říká zkouška z dospělosti a mně se, nevím proč, znovu vybavilo naše dávné pobíhání po obchodech s módou, kdy jsem se vždycky rozčílila, že na dospělost je čas. A najednou to mělo být? Nevím. Za dítě jsem se v té době určitě dávno nepovažovala, ale přesto mi bylo nějak „proti srsti“ být dospělou. Snad, jako kdyby bylo čeho se bát. Maturitní zkoušky se přehnaly a já i Sára jsme úspěšně absolvovaly. Ovšem, jediný kdo tenkrát chyběl na oslavě konce studií na škole, (o které se občas v legraci říkalo, že by ji měla nějaká televize natočit jako reality show), jsem byla já. Ne, že bych přijít nechtěla, ale vadilo mi, že náš příběh právě skončil a už se nikdy v této sestavě nepotkáme. Proč mám „pohřební náladu“, když jsem právě odmaturovala, nechápal nikdo. Jen já byla naštvaná na celý svět.     

Trefa do černého

K rozčarování jsem měla důvod. Přihláška na zvolenou vysokou, kterou jsem mezi tím řádně podávala, se kdesi ztratila a protože jsem se hlásila pouze na jedinou školu, znamenala tato nehoda odklad o jeden rok. Rok, který mě omylem dostal do prvního zaměstnání. Jenže to nebylo, jako na potvoru, ani trochu podobné mému oboru. Po esteticky zaměřených lidech se nikdo nepoptával a tak mi nakonec nezbylo nic lepšího, než nastoupit jako prodavačka. Naneštěstí do sortimentu, který mi vůbec nic neříkal, protože se jednalo o technický směr. Musela jsem se učit prodávat mobily, počítače, techniku… A když už jsem to všechno zvládla, začal náš obchod navštěvovat jeden podivný zákazník, který se neustále na něco vyptával. Když už pak nevěděl, kudy kam, občas mi v mezičase tichým hlasem špitl, že se mu líbím a že o mně má prý po večerech ohromující sny… Stačil přesně rok a já myslela, že se mi rozskočí hlava. Jedinou spásou bylo, dostat se na nějakou vysokou školu, jenže, nepovedlo se. Za rok a ani za další tři. Lepší zaměstnání také nikde… „Teď už v té práci zůstanu až do konce svého mizerného života!“ Pomyslela jsem si a bohužel, myslím, že šlo o pravdu.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Anita a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Zpět v čase

Dodnes se situace nezměnila. Hledání jiného zaměstnání je pro mne stejné „science fiction“, jako bylo, dostat se na nějakou vysokou a ještě horší je výdělek, ze kterého bych nikdy, být sama, nevyžila. Každým dnem proto s nostalgií vzpomínám na roky svého dětství. A?! Kdybych mohla vrátit čas, okamžitě bych to udělala! Život dospělého člověka mi k srdci nepřirostl a zřejmě ani, díky všemu okolo, nikdy nepřiroste. Nevím, jak to dělají jiní, ale já mám z dospělosti tak akorát krizi a bolesti hlavy…       

Autor: Katka Procházková
zavřít reklamu