Jako ženy musíme být opravdu citlivé a chápající. Každý si neseme z rodiny nějakou zátěž či trauma. Muži jsou na tom ale hůř… Snad se dá ještě všechno změnit.
Už to prostě není ono
Tahám Ivoše z postele, protože nás babička pozvala na oběd. Ten se probouzí ze spánku a mně se zvedá žaludek, alkohol je cítit z jeho dechu. Kdeže ty časy jsou… Sedávali jsme u snídaně, vzájemně si dolívali džus a kávu, poslouchali rádio a manžel si občas s sebou nosil knížku, ze které mi četl.
Vlastně to bylo zvláštní, že nás babička tak znenadání pozvala. Už dlouho jsme se neviděli, myslela jsem, že chce mít svůj klid a užívat si dny s dědečkem. Pak se podívala po Ivošovi. Zpocená troska s krví podlitýma očima koukala na mne. Ach jo. Alespoň otevřu okno, zatím byl krásný podzim. Už předem jsem se děsila plískanic, deště a zimy, kdy se pořádně nedá nikam jít. A když jste mezi čtyřmi stěnami zavření s trápením, je to zlé.
Jeď tam sama
Ivoš z polospánku zamumlal: „Miláčku, jeď sama. Je mi špatně, teď potřebuju spát. Ale večer ti vše vynahradím, slibuji!“ Jasně. Musela bych být úplně pitomá, abych té trosce na posteli věřila. A žaludek se mi zvedl podruhé. Není to tak dávno, kdy jsem se těšila na každou chvíli strávenou s ním. Ale teď?
Potkali jsme se v knihkupectví, kde prodávám. Pomohla jsem mu najít knihu a na první pohled jsem se do něj zakoukala. Hezký a vtipný vysokoškolák! Když mne pozval na rande, myslela jsem, že samým štěstím omdlím. Časem jsme se sestěhovali, dívali se na filmy, vyráželi ven a každý týden na party, kde se hodně pilo.
Začátek zlého snu
Poměrně brzo se ukázalo, že bydlení s Ivošem není bez mráčku. Ale to asi s nikým. Strašně mu vadilo, když jsem někam chtěla jít s kamarádkami, když jsem přišla později z práce, a to peklo, když jsem náhodou promluvila s nějakým klukem! Z milého, slušného vysokoškoláka se stal úplně někdo jiný. Nejhorší to bylo, když se napil. A on se opíjel každý týden. Pak vždy přišly výčitky, že s každým flirtuju, že mám asi milence a podobně. Vyhrožoval, křičel, a snad by mne býval i uhodil…
Když jsem zjistila své těhotenství, zachvátila mne panika. S děťátkem jsem tak nějak počítala kolem třicítky, ale mně teď bylo dvacet tři. Nepoužili jsme antikoncepci. Ivoš ji měl vyzvednout v lékárně, ale prohlásil, že na tak velký doplatek nemá peníze. Pomyšlení na potrat jsem neměla. Mám babičky, sestry… jenže co Ivoš? Ivoš bude chodit do práce, mé kamarádky bez závazků se na mne vykašlou a já budu sedět doma s dítětem v náručí a před televizí. Bylo to jako zlý sen.
Skvělé vyhlídky?
Měla jsem strach, jak Ivoš na zprávu o těhotenství zareaguje, ale vyrazil mi dech. „Tak to je perfektní, lásko. Budu táta!“ vykřikoval nadšeně. Začala jsem plout na obláčku mladé rodiny s krásným miminkem. Jenže z obláčku jsem spadla ani ne za 2 měsíce. Čekala jsem, kdy začne zase chodit na víkendové party, ale bylo to ještě horší.
Ivoš se tedy začal zase opíjet, ale co bylo horší, vrátily se mu stavy zuřivosti, výhrůžek a žárlivosti. A přesně jak jsem předvídala, začal zpochybňovat své otcovství s tím, že otcem musí být některý z mých imaginárních milenců. Na potrat už ale bylo pozdě. Byla jsem zoufalá, bezradná a bez peněz.
Když jsem na pozvání babičky dorazila do nóbl restaurace, můj otec s mamkou už tam byli. Atmosféra by se dala krájet. „A kde je děda?“ zeptala jsem se. No právě, babička už sdělení přestala odkládat a řekla, že se chce rozvést. „Cože?“ vyhrkli jsme svorně. Jen táta měl kousavý komentář: „Že vám to není hanba, jste spolu celý život, a teď, když sotva chodí, ho necháte samotného? A kdo mu bude prát, vařit…“. Tátovi to přišlo absurdní. Nikdy si nedokázal představit, co by on bez naší mámy dělal.
Babičku jsem chápala
Najednou jsem babičku pochopila. Vůbec není tak stará, aby se o sebe nepostarala, aby si mohla konečně vychutnat život, nejen pořád někoho (tedy dědu) obskakovat. Máma s tátou už neříkali nic a zavládlo dusné ticho. A právě takové dusno jsem si pamatovala z dětství. Uvědomila jsem si, že ve stejném dusnu žiju teď i já. Babička se dokázala od dědy odpoutat. Dokázala by to máma? Nebo já?
Věděla jsem, že to bude jako hodit na stůl bombu, ale řekla jsem: „Vlastně mám pro vás taky novinu. S Ivošem budeme mít dítě. Ale já s ním nezůstanu, s děťátkem budu sama.“. Táta se vzpamatoval první, ale bral ho pěkný vztek. „Vy jste se ženský snad všechny zbláznily! Kdo se o vás postará? Já tedy ne, já už se nadřel dost. A žádného řvoucího parchanta jsem nechtěl!“ pak práskl židlí a odešel. „Daleko neuteče,“ usmívala se máma, „kdo by ho asi tak odvezl domů!“
Znovunalezená síla
Všechny jsme se nad máminými slovy srdečně rozesmály. Jako bychom našly dávno ztracenou ženskou sílu. Skoro už jsem se nebála. Když to dokázala babička, proč bych nedokázala žít nový život já? „Já mám takovou radost, Eliško,“ pohladila mě. „Jestli to bude holčička, musíme zařídit, aby nedopadla s mužskýma tak, jako my.“ Usmívala se babička.
Babička mi ještě k té psychické podpoře přidala i tu hmotnou. „Můžeš jít bydlet ke mně. Budu ti s miminkem pomáhat, spolu to všechno skvěle zvládneme, a ani nám nebude smutno!“
Psychologové mluví o takzvané genetické zátěži, která právě spočívá v tom, že si partnery vybíráme podle vzoru našich matek a otců, a to ať už mají dobré či špatné návyky a ať už se chovají „správně“ nebo ne. Tohle je ono „prokletí“, které musíme prolomit!
