Už to prostě není ono

Tahám Ivoše z postele, protože nás babička pozvala na oběd. Ten se probouzí ze spánku a mně se zvedá žaludek, alkohol je cítit z jeho dechu. Kdeže ty časy jsou… Sedávali jsme u snídaně, vzájemně si dolívali džus a kávu, poslouchali rádio a manžel si občas s sebou nosil knížku, ze které mi četl.

Vlastně to bylo zvláštní, že nás babička tak znenadání pozvala. Už dlouho jsme se neviděli, myslela jsem, že chce mít svůj klid a užívat si dny s dědečkem. Pak se podívala po Ivošovi. Zpocená troska s krví podlitýma očima koukala na mne. Ach jo. Alespoň otevřu okno, zatím byl krásný podzim. Už předem jsem se děsila plískanic, deště a zimy, kdy se pořádně nedá nikam jít. A když jste mezi čtyřmi stěnami zavření s trápením, je to zlé.