Leckdo říká, že po třicítce by už měl mít člověk rozum. Přesto mám pocit, že Kristýna, má, o pět let mladší kamarádka z dětství, pořád ještě nedovede správně posoudit, co je v životě reálné a co už ne. Živí se jako malířka a měla by i úspěch, kdyby ji ovšem až příliš často nezatěžovaly nereálné sny. Například její poslední „akce“, při které se přes sociální sítě zahleděla do jistého zahraničního zpěváka, a měla za to, že ho svou osobností i talentem dokonale oslní. Jenže místo toho sedí ještě dnes uražená v ateliéru, přičemž hloubku jejího zklamání nepochopíte…
Kamarádka snílek
Že je Kristýna snílek, by vzhledem k jejímu uměleckému nitru nevadilo. Přesto, některé její nápady dovedou hraničit až se „šílenostmi“. Známe se nějaký ten pátek a musím říci, že s Kristýnkou o zábavu nouze nebývá. Zatímco já byla vedle ní vždy ta tichá, způsobná dívka, ona naopak neváhala k realizaci vytčených cílů použít cokoliv. Jako holky jsme bydlely ob dva vchody v dlouhém panelovém domě a znaly se z venku. Věkový rozdíl pěti let byl sice výrazný, ale na druhé straně nás povahově doplňoval. Já byla opatrná, ona zase „šéf“, který vymýšlel akce. Třeba tu, jak získat peníze na odmítnutou hračku. Oběma se nám tehdy líbily panenky ve stylu filmových hrdinek. Sehnat je, (i za rozumnou cenu), bývá dnes snadné. Skočíte do hračkářství anebo vše objednáte přes e-shop až domů. Jenže za našeho dětství byla situace jiná. Pokud se zaváhalo v obchodě, možnost koupě už být nikdy nemusela. Smůla přitom nastávala i tehdy, když se „zašprajcovali“ rodiče, a peníze na hračku dát odmítli. To mohl být také konec. Nikdy však pro Kristýnu.
Někdo platí, jiný se směje
Když ani po opakovaných prosbách rodiče žádné z nás přispět na panenky nechtěli, rozhodla jsem se, sen vzdát. Bylo nám tehdy oběma pod patnáct, takže přijít k penězům jinak, než od rodičů či příbuzných nešlo. Přesto se tenkrát Kristýna zhluboka zamyslela a pak mi po třech dnech sdělila: „Neboj, panenky budou!“ Nechápala jsem, ale dala se překvapit. Mezi tím už byla domluvena i tajná cesta do obchodu. A skutečně, když jsme se před ním sešly, mávala na mne rozesmátá Kristýna z dálky hodnotnou bankovkou v ruce. „Jak si to dokázala!?“ Nerozuměla jsem. Ona jen pyšně pozdvihla nos a pronesla: „To Pavlína od nás ze třídy. Tu panenku chtěla taky. Ale hlavně, její táta vydělává fůru peněz. Nešetří. Zato ona je totální ňouma a bojí se chodit sama ven, dokonce i do obchoďáku! Tak jsem jí nabídla, že když mi dá peníze, panenku jí přinesu. A trochu jsem ji s cenou „natáhla“, no… Prostě jsem jí řekla víc, a z přebytku teď máme nejen na další dvě – pro nás, ale možná zbude i na zmrzku. Tak už pojď!“ Vysvětlila. Já jen nevěřícně kroutila hlavou, jak to se všemi stranami „vykoulela“. Panenky byly pořízeny, přičemž tajnou výpravu zakončilo příjemné posezení v cukrárně.
Kristýna byla zkrátka zvyklá, že co si umane, to dovede realizovat. A musí se jí nechat, že většinu cílů opravdu dosáhla, včetně snu, založit vlastní malířský ateliér. Už od mala chodila na kurzy malování a snila, že bude profesionální malířkou. Talent nescházel, díla měla příjemný moderní náboj. A tak, zatímco z mé maličkosti byla po letech nudná administrativní síla, Kristýnka si v dospělosti užívala život umělkyně. Pracovala přes večery, ve dne spala, nešetřila šampaňským, a vůbec žila bohatým životem. Jenže pak „přestřelila“ i vlastní limity. V době, kdy se začaly objevovat sociální sítě, zakoukala se skrze jednu z nich do mladinkého zahraničního zpěváka. Nebyla jediná. Jeho profil doslova zahlcovaly zprávy s emotikony od lidí z celého světa. Přesto si Kristýna umanula, že právě ona ho, skrze síť, získá. Minimálně na přátelství, jehož samotná existence by jí, coby umělkyni, samozřejmě vynesla na vrchol…
Portrét v nadživotní velikosti
O víkendech nebo o dovolených jsme bývaly zvyklé, scházet se i v dospělosti. Já měla sice tou dobou dávno manžela a malou dcerku, ale na Kristýnku jsem si dovedla udělat čas vždy. Přijít na jiné myšlenky přece nezaškodí. Jenže to, co mé oko spatřilo jednoho dne v jejím ateliéru, příjemně nepůsobilo. Kristýna byla už pár měsíců před tím záhadná. Pořád nakupovala výtvarnický materiál, stěhovala věci z ateliéru, že prý tvoří velký portrét. Napadlo mě tudíž, že půjde o pracovní projekt. Jenže chyba. Šlo o vlastní iniciativu, skrze kterou se navíc rozhodla oslnit nový objev. Nelenila totiž, a milého zpěváka vymalovala v nadživotní velikosti. Plátno mělo 2m X 2m, a uprostřed něj se usmívala kompletní postava dotyčného. „K čemu to máš?“ Utrousila má vyděšená ústa, zatímco Kristýna se rozplývala, jak už brzy bude mít hotovo, a že až tohle vyfotografuje a pošle na síť, určitě si ji vybere, minimálně za dvorní výtvarnici. „No nevím. Jen koukám.“ Zakroutila jsem hlavou, třebaže mi bylo jasné, že co Kristýnka chce, to obvykle získá. Avšak tento sen zněl přece jen jako z jiné dimenze.
Čtěte také: Petra (38): Co si nenapíšu, to nevím! Ani, kdy mám vyzvednout dceru
Kristýna mezi tím „svého“ zpěváka zahlcovala „lajky“, emotikony a všelijakými reakcemi na všechny jeho příspěvky, dokonce se jednou složitě vypravila na koncert do zahraničí, aby v zákulisí získala společné foto. Byla přesvědčená, že z Čech je jeho jediná obdivovatelka, což se samozřejmě nezakládalo na pravdě. Kamarádství s ní navíc začínalo být strašné. To byl pořád „zpěvák sem, zpěvák tam.“ A jako „eso v rukávu“ měl posloužit portrét, jehož primárním úkolem bylo „nakopnout“ její kariéru i společenské postavení do výšin.
Uražené cíle jedné umělkyně
Den s velkým „D“ nadešel a Kristýna se připravovala. Mně, jakožto pozorovatelce jejího profilu na síti ovšem neuteklo, že onen objev, pro něhož snad i „dýchala“, na ni ve skutečnosti vůbec nereaguje, ač na zprávy jiných fanynek občas i stroze odpověděl. Jenže Kristýna? Ta už od pohledu k oblíbencům zřejmě nepatřila. Její profil nesledoval, nic „nelajkoval“. Napjatě jsem tudíž čekala, co přijde. Kristýna se pečlivě oblékla, nalíčila a nechala se vedle plátna vyfotit od profesionálního fotografa-kamaráda. Snímek (vcelku pěkný) poté umístila na síť s, takřka jistým očekáváním, že zpěvák konečně odpoví. Jenže uběhl den, dva, tři a nic. Zprvu ho proto omlouvala, že má asi moc práce, ale když zanedlouho na síti vlastní portrét sdílel, jen odlišný, vytvořený někým úplně jiným, Kristýnu to položilo tak, jak doposud nic. Zhroutil se jí svět a trvalo dokonce týdny, než k sobě do atelieru pustila alespoň mne. „To si přece musela čekat, že nebudeš jediná, kdo ho portrétuje. Ne? Takový zpěváček. Víš kolik má obdivovatelů? A jeho bude zajímat zrovna nějaká Kristýna z Čech.“ Neudržela jsem se. V tom Kristýna máchla rukou, že mi jednu vrazí, ale na místo toho jí začaly z očí téct slzy velké tak, jako kdyby snad té myšlence o jediné výtvarnici na světě, opravdu věřila… Nevím, ale na třicet pět let mi od ní podobná naivita přišla stejně dětinská.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
