Procházela jsem se lesem, brečela a přemýšlela, jak to mohlo dojít až tak daleko. Sluneční paprsky postupně zmizely, stejně jako můj manžel. Nechala jsem na sebe křičet, občas snesla i nějakou tu ránu a hlavně se smířila s dluhy, které zatížily celou rodinu. Strašný sobec. Já po večerech chodila vypomáhat do supermarketu, abychom vůbec přežili. Bylo mu úplně jedno, jaký to má dopad na našeho malého Honzíka.
Neskutečný strach
Konečně jsem podala žádost o rozvod a donutila ho, aby se od nás odstěhova. Konečně jsme se toho tyrana zbavili. Pořád mi říkal, jak moc mne miluje a že beze mne nedokáže žít. Následovaly denní i noční telefonáty, kdy prosil a citově vydíral. Jednou v noc se zase ozval telefon, naštvaně jsem ho zvedla: „Dane, rozvádíme se, co po mne ještě chceš, takhle to dál nejde!“, křičela jsem na něj. Pak se ale ozval cizí hlas: „Holčičko, tvůj starej mi dluží ¼ milionu, je na čase, abys začala splácet.“, „Proč já? Rozvádíme se!“. „Dávám ti čas do konce měsíce, pak si pro ně přijdu. Mimochodem, máš malýho syna, co?“. Srdce se mi rozběhlo jako o závod: „Ale já žádný peníze nemám, Dan dluží i mně!“, na víc jsem se nezmohla, ale linka už stejně už oněměla.
Poslední rána osudu
Pak přišli exekutoři a žlutými nálepkami označili snad všechno. „Rozvedení ještě nejste, ale i tak, dluh vznikl ještě za vašeho manželství, náš nárok by vznikl i po rozvodu.“, deklamoval naučeně exekutor.
„Chlapík vzal roha, co? Ale vy vyděláváte…“. Nervy jsem měla nadranc, takové sumy by mi nikdo nepůjčil, navíc v mém okolí ani nebyl nikdo, kdo by tolik peněz měl. Útěchou mi byl jen Honzík, ale na něj sem to nesměla přenášet, chudák dítě, už tak toho na něj bylo moc. Lekala jsem se každého zvonění mobilu i zvonku na dveřích. Abych synka trochu rozptýlila, poslala jsem ho k babičce a dědovi do malého městečka se spoustou přírody kolem. Děda je navíc nadšený výletník. Bude mu tam dobře…
Pes mi zachránil život
Nechala jsem si předepsat prášky na spaní a na úzkosti, každý lékař pochopil, čím procházím. „Mělo by to stačit. Konečně si pořádně odpočinu, a když se už neprobudím, už mi nikdo nic nevezme, nebude mi škodit, bude to krása!“ Ulehla jsem do mechu pod stromem dívala jsem se na zlaté paprsky slunce, a konečně pocítila klid. Začala jsem postupně loupat prášky z plata, lahev s vodou jsem už měla připravenou.
Najednou jsem pocítila horko. Že by blížící se smrt měla tak horký dech? Stihla jsem si pomyslet, když na mne dopadl kámen a začal mi olizovat obličej. „Fuj, běž pryč, kde máš páníčka!“, řvala jsem na obludu, protože prášky mi vypadly z ruky a koulely se různě do trávy a do mechu, do jehličí. Jenže pes se mi stulil do klína a blaženě odfukoval. Jeho oči mluvily za vše. „hurá, mám tě.“ „A jaká bude další hra?“
Pochopila jsem, že pejsek se zatoulal nebo ho spíš někde u lesa vyhodil z auta. Vesele kolem sebe mrskal ocasem a já pochopila že je to další bytost, kvůli které stojí za to žít. Už u nás zůstal a Honzík byl, jak jinak, hrozně nadšený.
A tak mne pes převedl na úplně jiný břeh, než jsem původně chtěla.
