Pes mi zachránil život

Nechala jsem si předepsat prášky na spaní a na úzkosti, každý lékař pochopil, čím procházím. „Mělo by to stačit. Konečně si pořádně odpočinu, a když se už neprobudím, už mi nikdo nic nevezme, nebude mi škodit, bude to krása!“ Ulehla jsem do mechu pod stromem dívala jsem se na zlaté paprsky slunce, a konečně pocítila klid. Začala jsem postupně loupat prášky z plata, lahev s vodou jsem už měla připravenou.

Najednou jsem pocítila horko. Že by blížící se smrt měla tak horký dech? Stihla jsem si pomyslet, když na mne dopadl kámen a začal mi olizovat obličej. „Fuj, běž pryč, kde máš páníčka!“, řvala jsem na obludu, protože prášky mi vypadly z ruky a koulely se různě do trávy a do mechu, do jehličí. Jenže pes se mi stulil do klína a blaženě odfukoval. Jeho oči mluvily za vše. „hurá, mám tě.“ „A jaká bude další hra?“

Pochopila jsem, že pejsek se zatoulal nebo ho spíš někde u lesa vyhodil z auta. Vesele kolem sebe mrskal ocasem a já pochopila že je to další bytost, kvůli které stojí za to žít. Už u nás zůstal a Honzík byl, jak jinak, hrozně nadšený.