Zemřel Jean-Paul Belmondo, legenda francouzského filmu. Proč netočil v Hollywoodu a který film měl nejraději?

Jeho neodolatelný úsměv, uhrančivý pohled, boxerský nos a cynický pohled na svět z něj na začátku šedesátých let udělaly ztělesnění nové vlny ve francouzské kinematografii. Jeho ztvárnění existenciálního vraha ve filmu Jeana-Luca Godarda U konce s dechem je dodnes ceněno kritiky i diváky. V pondělí bohužel Jean-Paul Belmondo vydechl naposledy. Bylo mu 88 let.

Ikona nové vlny   

Ve svých začátcích byl Belmondo často přirovnáván ke třem americkým filmovým ikonám, kterými byli Humphrey Bogart, Marlon Brando a James Dean. Stejně jako Bogart i Belmondo přinesl na plátno drsné rysy a někdy i vztek, realistický protipól konvenčních romantických hvězd. Stejně jako Dean se stal jednou z nejnapodobovanějších postav popkultury své doby. A stejně jako Brando často odmítal domýšlivost a sebestřednost filmových tvůrců. I když se později jako jedna z předních francouzských hvězd ujal i více divácky atraktivních rolí, nikdy se zcela vzdal své magnetické drzosti.

Špatný student i nadaný boxer

Jean-Paul Belmondo se narodil 9. dubna 1933 na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine. Když byl ještě chlapec, jeho rodina se přestěhovala, a on tak vyrůstal ve čtvrtích Montparnasse a Saint-Germain-des-Prés. Jeho otec Paul Belmondo, který se narodil v Alžíru v rodině italského původu, byl vysoce ceněným sochařem. Později v rozhovorech vyprávěl, že jeho syn byl bouřlivý chlapec, který se často dostával do potyček a špatně se učil. Nakonec v pubertě ze školy odešel úplně a v šestnácti letech se stal nadšeným amatérským boxerem. Jeho slavný „rozbitý“ nos ale nepocházel z boxerského zápasu, ale z potyčky na hřišti. S boxem přestal, až když se začal věnovat herectví.

Po půlročním vojenském angažmá v Alžírsku se v roce 1953 vrátil do Paříže a byl přijat na Národní konzervatoř dramatických umění, kde studoval tři roky. Konzervativní škola ale prý tak úplně nevěděla, co si počít s drzým mladíkem, který v Molièrově hře vplul na jeviště s rukama v kapsách. Jeho první filmová role  v roce 1957 v komedii Pěšky, na koni a vozem, skončila na podlaze střižny. Belmondo se však nenechal odradit.

Tvář moderní Francie i komik od přírody

Po filmu U konce s dechem v roce 1960 následovala řada dalších rolí ve filmech nové vlny a Belmondo byl brzy považován za předního interpreta tohoto hnutí. V polovině šedesátých let ho však už štvalo hrát mladého antihrdinu v jednom filmu za druhým a to i přesto, že časopis Time ho v roce 1964 prohlásil za tvář moderní Francie.

Zlom pro něj nastal ve filmu Philippa De Broca Muž z Ria, špionážním thrilleru z roku 1964, který si hrál na parodii Jamese Bonda. Diváci milovali film a milovali Belmonda. Přestože někteří kritici se Belmondovi v recenzích „vysmívali“ jako zaprodanci, on sám v jednom rozhovoru řekl, že právě tento film je jeho vůbec nejoblíbenějším.

Kaskadéra? Nikdy!

Od sedmdesátých let se stále více se prosazoval především dobrodružnými filmy s mírně komickým podtextem, ve kterých sám hrdě předváděl i náročné kaskadérské kousky. Visel z mrakodrapů, skákal přes rozjeté vlaky, sjížděl auty ze svahů. Neměl strach z ničeho. Při natáčení jedné scény v Jižní Americe byl varován, že řeka, do které se chystá ponořit, je plná jedovatých hadů a piraní. Belmondo údajně popadl kus hovězího masa a hodil ho do kalné vody. Když se nic nestalo, skočil do vody a scénu natočil. Až zranění při natáčení filmu Bezva finta v roce 1985, když mu bylo 52 let, ho donutilo přenechat riskantní scény kaskadérům.

Do Hollywoodu nikdy nechtěl

Během let se stal Belmondo legendou, i když spíše ve Francii než ve světě. Ať už se na plátně odehrávala jakákoli scéna, ať už v ní hráli jacíkoli herci, Belmondo vždy dokázal působit klidně a chladně, jako by ho dění kolem něj spíš bavilo, než vzrušovalo. Do svých akčních rolí vnášel komediální nádech a do komických rolí nádech nebezpečí. Jeden by si ho dokázal představit v roli hrdiny v amerických akčních sériích z 80. let, jako byla Smrtonosná past. Belmondo ale nikdy nechtěl točit v Hollywoodu. Na otázky ohledně Hollywoodu odpovídal velmi upřímně: „Proč si komplikovat život? Jsem příliš hloupý na to, abych se naučil jazyk, a byla by to jen katastrofa.“

Z filmu zpět na divadelní prkna

V roce 1989 získal Césara za nejlepší mužský herecký výkon, francouzskou obdobu Oscara, za roli ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte. V té době již zpomalil své zběsilé tempo a v 80. letech natočil pouze devět filmů, zatímco v 60. letech jich bylo čtyřicet jedna, v 70. letech šestnáct. V 90. letech pak natáčení filmů ještě více omezil, důvodem byl částečně jeho návrat k divadlu. Na divadelní prkna se vrátil v roce 1987, téměř po třiceti letech, poslední představení hrál v roce 1959. Zvláště dobře hodnocená byla jeho role Cyrana de Bergerac v roce 1990. Mimochodem herec slavnou cenu Césara odmítl na slavnostním ceremoniálu převzít, neboť umělec, který sošku vytesal, César Baldaccini, kdysi znevážil dílo jeho otce.

Poslední film

Rok 2001 znamenal pro Belmonda těžkou životní zkoušku. Vážná cévní mozková příhoda ho na mnoho let donutila přestat pracovat. Teprve o osm let později se vrátil před kamery ve filmu Muž a jeho pes. Film, který byl uveden v roce 2009, vypráví příběh staršího pána, který se v doprovodu svého věrného psa náhle ocitne bez domova.

Na sklonku života, Belmondo rád projevoval jistou sebeironizující skromnost, která mu v šedesátých letech, když byl na vrcholu sil a popularity, poněkud chyběla. Když se ho jeden novinář zeptal, čím si vysvětluje svou neutuchající popularitu, zejména u žen, odpověděl svým obvyklým ležérním pokrčením ramen: „Všichni vědí, že na ošklivého chlapa s dobrými hláškami holky letí.“

Žen mnoho, manželky jen dvě

A ženy na něj opravdu mnoho desetiletí nedaly dopustit. A po jeho boku se objevilo mnoho krásných žen, od Catherine Deneuveové a Sophie Lorenové až po Claudii Cardinalovou. Ženatý byl ale Belmondo jen dvakrát. V polovině padesátých let si vzal za manželku Elodie Constantinovou, bývalou baletku, se kterou měl tři děti. I během manželství ale údajně nebyl k druhému pohlaví nikterak rezervovaný, a tak v roce 1965 následoval rozvod. I přesto, že pár spolu měl tři děti, dvě dcery a syna. Nejstarší dcera Patricia tragicky zahynula při požáru v roce 1994.  

Říkalo se, že důvodem rozvodu by Belmondův románek s jednou z jeho hereckých kolegyň, Ursulou Andress. Později měl další dlouholetý milostný vztah s další herečkou, Laurou Antonelliovou. Ale až v roce 2002, když mu bylo téměř sedmdesát, se znovu oženil, a to s 24letou Nathalií Tardivelovou. Manželství skončilo rozvodem o šest let později a vzešla z něj nejmladší dcera Stella.

Zdroj: france24.com, nytimes.com, theguardian.com, imdb.com

Autor: Martina Šťastná
zavřít reklamu