Můj muž zemřel před třemi lety, bylo pro mě i děti moc těžké se smířit s tím, že už nežije. Měl autonehodu, bohužel si za ni ale mohl jen on, protože řídil opilý a naboural do stromu. Naštěstí byl v autě sám a neublížil nikomu dalšímu.
I tak to byla obrovská rána – můj manžel nikdy moc alkohol nepil, pouze ve výjimečných případech. Tu noc se vracel od svého kamaráda, se kterým zapíjeli narození jeho dítěte. A právě s jeho kamarádem Kamilem jsem se po manželově smrti velmi sblížila. Zamilovala jsem se do něj – a už půl roku spolu žijeme. Není to však lehké, okolí včetně mých dětí nás odsuzuje a dává nám to pěkně sežrat.
Jediný, kdo při mně stál
Jako vdova jsem zůstala na všechno sama, děti jsem se snažila vychovávat, jak nejlépe to šlo, ale ty mě brzy začaly ignorovat, vždy poslouchaly jen svého otce, já jsem s nimi totiž nikdy moc nebyla. Manžel pracoval hodně z domova, zatímco já, zdravotní sestřička, jsem byla neustále na směnách v nemocnici.
Bylo to těžké období pro nás všechny, děti zdivočely – a já jsem se propadala do těžkých depresí. Nikdo se mnou v tu dobu nebyl. Jediný, kdo při mně stál, byl právě manželův přítel Kamil, který byl posledním člověkem, se kterým mluvil před svou tragickou smrtí.
Láska, co se zrodila v hodně blbé době
Kamil mi moc pomáhal, a také uměl domluvit dětem, které mi pak začaly více pomáhat a hlavně mě začaly také poslouchat a respektovat. Já jsem v Kamilovi začala vidět nejen neskutečnou oporu, ale i muže, který tu pro mě byl v tak těžké době. A najednou jsem si začala uvědomovat, že uvnitř sebe cítím něco mnohem hlubšího.
Jenže naše láska se zrodila v té nejhorší možné době. On měl malé dítě, já jsem byla vdovou. On byl mého muže nejlepší kamarád a všichni naši známí byli vlastně společnými známými. Přiznat si vzájemné city tak nebylo úplně snadné.
Prosím, nepouštěj mě
Já jsem ale po celou dobu cítila, že naše city, i když stále skryté, jsou vzájemné. Čtrnáct měsíců po smrti mého muže jsme se poprvé políbili – a pak už to mělo hodně rychlý spád. Prosila jsem ho, aby mě nikdy nepustil a nikdy ode mě neodešel a on mi to slíbil. Rychle proběhl jeho rozvod – a my jsme byli připravení spolu žít. Navzdory všemu a všem. Snadné to ale není. Okolí nás odsuzuje, většina přátel se s námi nebaví. Děti mi to vyčetly také, a dokonce jsem si musela zrušit profil na sociální síti, kde mi bývalí přátelé psali nenávistné vzkazy.
Čtěte také: Jana (56): Smrt manžela ovlivnila moji výchovu syna. Jsem nešťastná z toho, co z něj vyrostlo.
Někdy si sama říkám, zda je to vhodné, zda náš vztah není úplně přes čáru. Ale jsem šťastná a myslím, že na to mám právo.
PhDr. Tomáš Novák komentuje:
Vážená paní,
Arnošt Lustig, muž, jenž přežil Osvětim říkával: „V koncentračním táboře měli jistou šanci na přežití ti, kdož řešili daný okamžik. První umírali ti, kdož si kladli otázku, zda existuje Bůh, pokud dopustil takové peklo na zemi.“ Podobný přístup může být vodítkem při zvládání náročných bezvýchodných stresových situací. Dnes není podstatné ani smysluplné rozebírat to co stalo, tím méně pak se mučit pochybami o tom, zda jste jednala správně.
„Čo bolo to bolo“ napsal jiný spisovatel v díle sice humorném leč též postihujícím život ve stresových podmínkách. A třetí citát: „Kdo jsem já, abych někoho soudil“ děl papež František. Žel mnozí lidé včetně – vašich blízkých se považují za nejen soudce ale i prokurátory svého okolí. Do často až inkvizičních rozsudků pak promítají vlastní obavy, úzkosti a zkreslení vnímání. Nenaslouchejte jim. Naopak žijte sama se sebou v míru.
Netvrdím, že váš nový vztah bude šťastný. Nicméně přál bych vám to.
P.S.: Ještě jeden citát – je z roku 1458 autor Framcois Villon: Balada o jazycích klevetníků
Vem arzenik a olovo tam vlej,
posypej sírou, co se svařilo tu,
nehašeným to vápnem zamíchej,
pak rozkrájej tam propocenou botu
a z židovky tam vetři nečistotu;
z malomocného opatři si hlen,
žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,
s utrejchem svař to, zalej do aspiku,
aby to bylo hodně ostré jen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!
Z mozečků koček přísadu tam dej,
těch, co se bojí vody – tak půl lotu -,
dále – což nepřijde tě laciněj –
ze vzteklé čubky něco slin a potu
a z leklé tresky ploutevních dvé hrotů.
Potom to nakap do smrdutých pěn,
do nichž byl krysí čumák namočen,
v nichž plovou pulci obojživelníků
a v nichž byl potěr z ropuch rozetřen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!
Té směsi se jen dřívkem dotýkej,
sic by tě ohrozila na životu;
dvě kapky krve do ní zakvedlej,
co ranhojiči stříkly na kalhotu,
a pak tam seškrab ještě horší slotu:
vřed z rakoviny, otok zpuchlých vén
a koneckonců
Z těch lahůdek-li ragú připraven,
proceď jej plátnem z podělaných plen –
to lepší je než lít to do cedníku;
trus prasat vem, to zvlášť si připomeň,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
