Jana (56): Smrt manžela ovlivnila moji výchovu syna. Jsem nešťastná z toho, co z něj vyrostlo

Dávala jsem synovi všechno. Po smrti jeho otce jsem se na něj upnula ještě víc. Myslela jsem, že jakmile dostuduje, vyletí z hnízda a já se konečně dočkám i vnoučat, jenže synovi se doma líbí a rozhodně se nechystá osamostatnit. To jsem ale nikdy nechtěla.

Když se ohlédnu zpátky, uvědomím si, že je to všechno má vina. Kdybych syna neopečovávala ještě do třiceti, nenosila mu jídlo až pod nos a nevyřizovala za něj všechny důležité věci, nezvykl by si na to a tolik by se na mě neupnul. Já jsem mu ale chtěla dát vždy jen to nejlepší, dlouho jsem byla přesvědčená, že dělám dobře, i když mě všichni z okolí varovali.

A měli pravdu. Když se dnes na svého téměř čtyřicetiletého syna podívám, vidím nesamostatného povaleče bez budoucnosti, kterého nic nebaví a nic nezajímá – vlastně jen to, jestli jsem něco dobrého uvařila a jestli má opraný dres na fotbal. Přehnaná péče se mi vymstila – a teď už je moc pozdě s tím něco dělat.

Můj syn není vůbec hloupý, má vystudovanou vyšší odbornou školu a pracuje s počítači. Dokonce si i slušně vydělává, peníze však utrácí jen za zábavu. Nemá vlastní byt a stále bydlí u mě, protože si zvykl na komfort, který doma má. Žádná žena s ním nevydrží a každé přirozeně vadí, že je tak pohodlný a rozmazlený. Už se pomalu smiřuji i s tím, že se nikdy nedočkám svých vysněných vnoučat. Mrzí mě, že mám sice chytrého, ale tak líného a nesamostatného syna.

Vilma (60): Učila jsem svou vnučku plavat, ta se málem utopila. Zatočila se mi jen na chvíli hlava.

Už jsem to samozřejmě několikrát zkoušela, sbalila jsem se a odjela na tři týdny do lázní – to měl být test, jak to synovi doma půjde samotnému. Můj test dopadl katastrofálně, a kdybych věděla, v jakém stavu svůj dům najdu, ani bych nikam nejezdila. Už u vchodu jsem viděla spoušť na zahradě, to když si Jarda uspořádal párty a vevnitř jsem se div neprodírala mezi krabicemi od pizzy. Nic neuklidil a čekal zase na mě. Podobně je to vždy, když už mu odmítám dál dělat služku.

Jsem z toho už hodně zoufalá, ale pořád je to mé dítě a tohle je výsledek mé výchovy – vyhodit ho z domu tak nemohu.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT