Táňa (41): Po smrti manžela jsem se zamilovala do jeho kamaráda, okolí mi to dává sežrat

Můj muž zemřel před třemi lety, bylo pro mě i děti moc těžké se smířit s tím, že už nežije. Měl autonehodu, bohužel si za ni ale mohl jen on, protože řídil opilý a naboural do stromu. Naštěstí byl v autě sám a neublížil nikomu dalšímu.

I tak to byla obrovská rána – můj manžel nikdy moc alkohol nepil, pouze ve výjimečných případech. Tu noc se vracel od svého kamaráda, se kterým zapíjeli narození jeho dítěte. A právě s jeho kamarádem Kamilem jsem se po manželově smrti velmi sblížila. Zamilovala jsem se do něj – a už půl roku spolu žijeme. Není to však lehké, okolí včetně mých dětí nás odsuzuje a dává nám to pěkně sežrat.

Jediný, kdo při mně stál

Jako vdova jsem zůstala na všechno sama, děti jsem se snažila vychovávat, jak nejlépe to šlo, ale ty mě brzy začaly ignorovat, vždy poslouchaly jen svého otce, já jsem s nimi totiž nikdy moc nebyla. Manžel pracoval hodně z domova, zatímco já, zdravotní sestřička, jsem byla neustále na směnách v nemocnici.

Bylo to těžké období pro nás všechny, děti zdivočely – a já jsem se propadala do těžkých depresí. Nikdo se mnou v tu dobu nebyl. Jediný, kdo při mně stál, byl právě manželův přítel Kamil, který byl posledním člověkem, se kterým mluvil před svou tragickou smrtí.

Láska, co se zrodila v hodně blbé době

Kamil mi moc pomáhal, a také uměl domluvit dětem, které mi pak začaly více pomáhat a hlavně mě začaly také poslouchat a respektovat. Já jsem v Kamilovi začala vidět nejen neskutečnou oporu, ale i muže, který tu pro mě byl v tak těžké době. A najednou jsem si začala uvědomovat, že uvnitř sebe cítím něco mnohem hlubšího.

Jenže naše láska se zrodila v té nejhorší možné době. On měl malé dítě, já jsem byla vdovou. On byl mého muže nejlepší kamarád a všichni naši známí byli vlastně společnými známými. Přiznat si vzájemné city tak nebylo úplně snadné.

Prosím, nepouštěj mě

Já jsem ale po celou dobu cítila, že naše city, i když stále skryté, jsou vzájemné. Čtrnáct měsíců po smrti mého muže jsme se poprvé políbili – a pak už to mělo hodně rychlý spád. Prosila jsem ho, aby mě nikdy nepustil a nikdy ode mě neodešel a on mi to slíbil. Rychle proběhl jeho rozvod – a my jsme byli připravení spolu žít. Navzdory všemu a všem. Snadné to ale není. Okolí nás odsuzuje, většina přátel se s námi nebaví. Děti mi to vyčetly také, a dokonce jsem si musela zrušit profil na sociální síti, kde mi bývalí přátelé psali nenávistné vzkazy.

Čtěte také: Jana (56): Smrt manžela ovlivnila moji výchovu syna. Jsem nešťastná z toho, co z něj vyrostlo.

Někdy si sama říkám, zda je to vhodné, zda náš vztah není úplně přes čáru. Ale jsem šťastná a myslím, že na to mám právo.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT