Sára (32): Nenáviděla jsem rok 2000. Dnes, v době Covidu, bych se do něj ráda vrátila

Patřím do skupiny „zlatých dětí milénia“. Nepocházím z bohaté rodiny, ale vždycky jsem si ráda představovala, že ano. V té myšlence mě hodně ovlivňovaly i všechny nekonečné americké seriály, které na přelomu tisíciletí doslova zahltily obrazovky, a já v nich pravidelně obdivovala společenskou smetánku, nejvíce luxusně oblečené, bohaté ženy. Snila jsem, že jednoho dne budu stejná. Sen se nesplnil. Přesto rok, který jsem symbolicky „nenáviděla“, bych nejraději vrátila. Nejistota, ve které žijeme kvůli Covidu dnes, mě stresuje natolik, že bych dala, nevím co za to, abych mohla být zpět v dobách, kdy mou jedinou povinností byly úkoly ze základky, a z televize mi k tomu hrála znělka z Dallasu…  

Rozmazlená holka nebo jen „mileniál“?

Je mi přes třicet, narodila jsem se coby tzv. mileniálka, jsem dospělá a momentálně pracuji pro jeden obchod s hračkami jako prodavačka. Jsem spokojená. Přesto nejistota ovládá v současné době leccos, a já se proto občas zaleknu představy, abych o práci třeba jednoho dne nepřišla úplně. Doba je zlá a myšlenky v mé hlavě vskutku kreativní. Přesto je na celé věci nejvtipnější, že ještě na základce bych se o pozici prodavačky sotva kdy strachovala, natož pak, abych o ni ještě bojovala. Taková práce by mi totiž přišla stejně tak nezajímavá, jako společensky nepřijatelná. „Mám na víc.“ Myslívala jsem si, a vlastně si to myslím i dnes, jen už na rozdíl od školních let, znám o něco více život a jeho reálné nástrahy. Jako holka školou povinná, obzvlášť na druhém stupni základky, jsem však řadu věcí ještě neznala, podceňovala nebo přeceňovala… Měla jsem jednoduše za to, že mohu být, čímkoliv chci, bez ohledu na fakt, zda jsou mé představy a schopnosti pro dosáhnutí cíle reálné. A já chtěla být ze všeho nejvíc krásná, bohatá dáma. Přesně taková, jako ženy, které jsem vídala dnes a denně na obrazovce v seriálech.

Život ze seriálu     

Pocházím z úplně obyčejné rodiny. Maminka pracovala jako recepční v jedné firmě a tatínek coby zaměstnanec na radnici. Dohromady se nám špatně nežilo. Ale bohatí jsme rozhodně nebyli. Bydleli jsme v oprýskaném paneláku, stěny jsme měli obložené nábytkem tzv. „universálním“ a cokoliv estetického, třeba pěknou vázičku nebo lustr, aby jeden pohledal. Vkus naše moc nebral, protože na prvním místě byl účel, což v úhrnu znamenalo, že i někteří chudší spolužáci, mívali často lépe a vkusněji zařízené byty a domy, než my. Dost často jsem se styděla, někoho k nám zvát. Má představa o tom, co by mělo být normální, se od našich diametrálně lišila. Proto jsem vše, co mi scházelo, kompenzovala alespoň skrze televizi, kde jsem v kostýmech a kulisách celé řady amerických i jiných světových seriálů, hledala potěchu oka a duše. Milovala jsem například Dynastii, Tak jde čas, ale nejraději jsem, už jako malé dítě koukala na Dallas. Všichni ti bohatí lidé mě fascinovali a já vůbec neřešila, proč vlastně byli bohatí. Viděla jsem jen šaty, domy, společenské obědy a večeře… Obdivovala jsem krásné bohaté ženy a taková seriálová legenda Alexis, byla mou oblíbenkyní číslo jedna. Pamatuji se, že jednu dobu jsem se tak chtěla i jmenovat…  Můj ideální svět přesto končil s titulky a já byla pokaždé rozladěna vidinou, do jakého světa se zase musím od obrazovky vracet. Nohama na zemi se mi být nikdy nechtělo, a tak jsem začala přemýšlet, jak se svým idolům ze seriálů co nejvíce, alespoň vizuálně přiblížit… To byly mé starosti coby puberťačky.

Dáma z paneláku 

Život, jaký zastávaly mé oblíbené seriálové postavy, jsem logicky nemohla nikdy dohnat a tak jsem se rozhodla, alespoň si na velký svět hrát. Představovala jsem si, že jsem dcera z bohaté rodiny a tomu zkoušela podřídit i svůj život. Změnila jsem šatník a snažila se, být i z mála elegantní. Začala jsem se líčit a mámě sebrala veškerou bižuterii z 80. let, která jí zbyla ve skříni. Vypadala jsem jinak. Blíž k těm, které jsem obdivovala na obrazovce, ale o dost dál k těm, které jsem měla v reálném světě okolo. „Mlátí s ní puberta. Ono jí to přejde.“ Mávali nad mým novým „Já“ rukou učitelé i známí a já se cítila být i přesto nad věcí. Když jsem nemohla do velkého světa já, zkoušela jsem dovést velký svět k sobě. Možná šlo o podivnou zálibu, ale pro mne to byla jediná možnost, dávající mi sílu, nezbláznit se z představy, že jsem jen chudá, prachobyčejná holka, která se ve skutečnosti cítí být někým úplně jiným.

Tvrdá realita  

Přesto ani mé pokusy, dávat rodičům k Vánocům elegantní bytové doplňky, líčit se a strojit se nebo studovat etiketu, nezměnily to, kdo jsem. Pomalu, ale jistě jsem pak upadala do určité averze vůči devadesátkám a roku 2000, kdy mi všechno okolo přišlo jen chudé a obyčejné. Rok 2000 mi byl synonymem k psaní domácích úkolů a snění o nedosažitelném lepším životě u televizních seriálů. Přísahala jsem si proto, že hned, jak budu moci, změním svůj život doopravdy a těšila se, že roky ubíhají. Nastoupila jsem na střední, dostala se i na vysokou, jen myšlenky na movitou společnost ze seriálů mě tak nějak přešly, ač někde hluboko stále ještě hlodaly. Pokaždé, když jsem během těchto let viděla nějaký film anebo seriál, třeba luxusní dům Lary Croft ve filmu Tomb Raider anebo sídlo rodiny Carterových v seriálu Pohotovost, zase ve mně ta myšlenka kutala. Sny o dočista jiném životě mě unášely dál, i když jsem se už dávno sžila s myšlenkou, že do reality je sotva proměním.

Čtěte také: Radana (59): Do místa našeho bydliště se přistěhovali noví sousedé. Vydírají nás a my už nevíme, jak dál.

Když jsem pak skončila bakalářské studium a uvědomila si, jak moc bych musela pracovat, abych možná něco v životě dokázala (a možná také nic), přičemž ani žádný bohatý ženich se nenamanul, byla jsem nakonec vděčná za nejobyčejnější práci prodavačky v nedalekém hračkářství, u nás na předměstí. Totální zlom. Přesto jsem se v životě neztratila a došla k názoru, že na to, abych byla šťastná a spokojená, milionářská dáma ze seriálu být nemusím. Snad i proto, že většina takových postav je stejně jen idealizovanou podobou představ jejich autorů, tudíž napodobit je v reálném světě, může být i dočista nemožné. 

Chci zpět rok 2000

Vím, že devadesátkami jsem ještě před pár roky opovrhovala a vysmívala se jim, jak ubohé (pro mne) byly. Netušila jsem, že jednoho dne na ně budu nostalgicky vzpomínat a už vůbec ne, že ta nostalgie přijde tak moc brzy. Covidová epidemie, která doslova překreslila lidskou společnost, mě ale vyděsila natolik, že v současné době vzpomínám s respektem na jakýkoliv rok svého života, a vím přitom jistě, že kdyby mi kdokoliv nabídl cestu v čase zpět, neváhala bych a vrátila se. Třeba do roku 2000. Kdepak šaty a společnost milionářů… Nejdůležitější je zdraví a pak jistota domova, třebaže ne zrovna dvakrát luxusně zařízeného. 

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.