Patřím do skupiny „zlatých dětí milénia“. Nepocházím z bohaté rodiny, ale vždycky jsem si ráda představovala, že ano. V té myšlence mě hodně ovlivňovaly i všechny nekonečné americké seriály, které na přelomu tisíciletí doslova zahltily obrazovky, a já v nich pravidelně obdivovala společenskou smetánku, nejvíce luxusně oblečené, bohaté ženy. Snila jsem, že jednoho dne budu stejná. Sen se nesplnil. Přesto rok, který jsem symbolicky „nenáviděla“, bych nejraději vrátila. Nejistota, ve které žijeme kvůli Covidu dnes, mě stresuje natolik, že bych dala, nevím co za to, abych mohla být zpět v dobách, kdy mou jedinou povinností byly úkoly ze základky, a z televize mi k tomu hrála znělka z Dallasu…