Život v naší čtvrti byl po dlouhá léta poklidný. Se sousedy jsme vycházeli dobře a navzájem jsme si půjčovali zahradní techniku nebo jsme se občas sešli během letního grilování. Pak nám ale poblíž našeho domu nastěhovali nové sousedy – a začalo hotové peklo.
Místo, kde se dobře žilo
V našem domě žiji od narození. Pamatuji ještě, jak všude okolo stávaly honosné vilky z třicátých let a jak se lidé chovali kultivovaně. Zdravili se, a když už nic, alespoň chvíli spolu konverzovali. V neděli panovalo naprosté ticho a každý si vyšel s psíkem na klidnou procházku ve svátečních šatech. Samozřejmě vím, že doba se mění, ale na dobu svého dětství, kdy bylo toto místo skutečně kouzelné, nezapomenu.
Překotná výstavba změnila ráz celé čtvrti
Nejvíce se v okolí našeho domu začalo stavět v sedmdesátých letech, kdy vznikaly nízké bytovky. Noví obyvatelé s sebou přinesli nová pravidla – a sousedská úcta již nehrála tak důležitou roli. Každý si sekal svůj malý kousek zahrádky, kdy se mu zachtělo, klidně i v neděli odpoledne. I tak jsme si ale vytvořili komunitu lidí, se kterými nám bylo příjemně. Vychovali jsme své děti tak, aby se snažili nejen ctít pravidla slušného chování, ale i rozmanitost a odlišnost různých lidí. To jsme ale netušili, co nás potká.
Celý bytový dům koupil jeden majitel, a ten postupně ukončil nájemní smlouvy všem lidem, co tam žili. Nikdo netušil, proč to dělá. Až když se dům začal velmi rychle plnit novými obyvateli, začalo nám být jasné, co se děje. Příspěvky na sociální bydlení se staly tím nejlepším byznysem – a majitel domu to moc dobře věděl. My jsme jen přihlíželi tomu, jak se bytovka zaplňuje až k prasknutí. Noví obyvatelé si totiž do svého nového příbytku pozvali i příbuzné. Rozjel se kolotoč potíží.
Mizely věci a lidé se báli nechat auto stát venku
Ze zahrad v okolí se najednou začaly ztrácet různé předměty. Tu zmizelo jízdní kolo, tu kovové předměty. Postupem času jsme se obávali nechat auto venku před domem, protože se stávalo, že z něj některému sousedovi odčerpali benzín nebo jej během noci zbavili kol. Navíc byli noví sousedé skutečně hluční – jejich hlasité poslouchání divoké hudby se rozléhalo celou ulicí. Celé léto postávali do pozdních nočních hodin před domem a pořvávali na sebe.
Nepřehlédněte: Iva (41): Děti jsem nikdy nechtěla, ale manžel mi dal nůž na krk, a tak jsem se podvolila. Nyní ale trpím.
Manžel už to jednou nevydržel a poté, co již několikrát policie řešila rušení nočního klidu, se tam vztekle vydal. Domlouval jim, ať už toho hluku nechají, protože se zbytek ulice chce vyspat. Na to mu partička mladíků odpověděla: „Víme, kde bydlíš. Rychle vypadni, jinak ti zapálíme barák.“ Začínám se skutečně bát toho, že nám něco udělají. Nevím už, kam se obrátit. Nikdo s tím nic nedělá.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
kdybych znal jednoduché, a přitom realizovatelné řešení vámi zmíněného, nejen u nás závažného problému, asi bych mohl aspirovat na Nobelovu cenu míru. Přinejmenším bych si jí zasloužil víc než někteří z jejich faktických laureátů. Nechci lamentovat ve smyslu mezilidské slovní hry „to je hrozné, viďte..“ Je mi to líto, ale napadá mne pouze rčení „kdo uteče vyhraje“.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
