Jsem vdaná 29 let. Svého muže mám snad ještě ráda. Na začátku našeho vztahu byl manžel pro mě někdo, ke komu jsem vzhlížela. Byl inteligentní, pracovitý, zručný, sportoval a věnoval se hudbě. Postupně se nám narodily dvě dcery. Mezi nimi jsem byla ještě jednou těhotná, ale domluvili jsme se, že půjdu na potrat. Což jsem sice udělala, ale následně jsem se psychicky zhroutila a vyčítám si to dodnes. Naštěstí mi pomohlo mít druhou dceru.  Bohužel starší dcera při autonehodě zemřela, bylo to před deseti lety, bylo ji osmnáct let. V té době jsem to chtěla řešit mimo jiné tím, že si pořídíme nové miminko. Neřekla jsem manželovi, že jsem si nechala vyndat děložní tělísko. Když jsem se k tomu přiznala, byl naštvaný, že jsem to rozhodnutí udělala bez něj a řekl, že už se mnou nechce spát. Tak je to celých deset let. Nic spolu nemáme.

Takže já jsem došla k závěru, že jsem se mu celý život podvolovala ve všem. Šla jsem na potrat, snažila jsem se být štíhlá, vzdělaná, prostě reprezentovat a poslouchala jsem ho a v podstatě jsem byla pod pantoflem. Během těch deseti let, co jsem bez dcery, jsem absolvovala různé terapie, prošla jsem si bohužel závislostí na lécích na spaní, ale teď už se pomalu vracím do normálního života. To mi přináší i určité sebevědomí a uvědomění si vlastní hodnoty.

A při tom jsem postupně zjistila, že my spolu s manželem už nemáme nic společného. Přestal mít zájem chodit do divadla, do kina, nechce jezdit na dovolenou apod. Ale nevadí mu, když si to absolvuji sama. Naopak je rád, že ho tím nezatěžuji. Začala jsem si tedy organizovat život sama. Jezdím do zahraničí na poznávací zájezdy se známými, do divadla chodím s kamarádkami, na sport mám trenéra. Začala jsem se věnovat golfu a tenisu. A u toho pracuji, mám poměrně zajímavou práci, dělám znalecké posudky a odhady na nemovitosti.

Manžel je ředitel firmy a je tedy ten, kdo vydělá více peněz a z toho mám samozřejmě výhody. Manžel platí většinu rodinných výdajů, co se týká studia mladší dcery, přispívá mi občas n benzín, přidal mi finance na nové auto a také platí všechny opravy na našem domě, baví ho uklízet a starat se o nemovitost a zahradu. A to tak, že tomu věnuje všechen svůj čas. Celkem se stará o dvě nemovitosti, náš dům a o naši chalupu. Když tam jedu s ním, tak mě pošle samotnou na kolo, na běžky, do lesa na houby, toto ho prostě nebaví, chce jen natírat, opravovat anebo se jen tak dívat na televizi.

Takže jsem chycená v pasti. Využívám jeho benefity, ale současně jsem nešťastná z našeho nemilování. Chybí mi osobní zájem. Třeba, když jdu do nemocnice, odvezu se tam sama a po operaci se sama dovezu.  Cítím tam prostě strašný nezájem. Ale u něj se naopak zvyšuje zájem o jiné ženy. A to tak, že s nimi veřejně flirtuje a třeba s nimi má dlouhé laškující hovory v autě, kde vedle sedím já a nemůžu vystoupit. Nebo mi to dělal v letadle, kde jsem za letu taky nemohla nic dělat. Do toho se mě většinou lidé kolem ptají, proč to tak nechám. Ale já jsem vždycky zaskočená tím jeho nevhodným chováním a jsem většinou paralyzovaná. A ještě mu dělá dobře, když se to o něm potom povídá. A já se u toho stydím, je mi to trapné a taky nevím, co všem těm slečnám a paním vykládá o mě. Tedy nic příjemného. Když se ozvu, tak mi řekne, že jsem úplně mimo, že slyším trávu růst a že jsem vztahovačná a zaujatá proti všem ženám. V podstatě vždy je chyba u mě. On je pan dokonalý, bezchybný, který kudy chodí, tudy kritizuje. Máme ještě mladší dceru, ale ta již žije sama, je dospělá a začíná mít svůj život. A nechci ji tím zatěžovat.

Čtěte také: PhDr. Tomáš Novák radí: Evin (28) přítel visí hodiny na telefonu a sleduje cizí ženy na sociálních sítích.

Nevadí mi žít si život sama, ale vadí mi, že spolu máme spoustu společných věcí, tedy bydlení, domácnost, chalupu, přátele apod., které se pro mě stávají spíše smutnou záležitostí. Bojím se ale udělat rázný krok, protože nevím, jestli by mi neudělal ze života peklo a jestli tedy není lepší žít vedle něj, ale sama. Anebo, jestli bych to vůbec unesla psychicky, ukončit to a mít před sebou určitě velký boj, neboť on neodpouští.  A taky se bojím mít problémy s bydlením, dělením majetku, přátel, rodiny apod. Možná jsem už na něco takového stará. Každopádně na to sílu nemám. Nejsem stíhačka, která by mu lezla do mobilu a mailu, což ani v dnešní době nejde, vše je zaheslované. Nepátrám po žádných podrobnostech, nevyptávám se kamarádů. V podstatě ho nechávám, ať si žije, jak chce. Jeho představa je totiž to, že pokud s dotyčnou paní nebo slečnou nemá přímo sex, tak to přece není nevěra. Takže se s nimi veřejně schází, líbá, píše si s nimi, telefonuje a považuje to za něco normálního.