Jsem vdaná 29 let. Svého muže mám snad ještě ráda. Na začátku našeho vztahu byl manžel pro mě někdo, ke komu jsem vzhlížela. Byl inteligentní, pracovitý, zručný, sportoval a věnoval se hudbě. Postupně se nám narodily dvě dcery. Mezi nimi jsem byla ještě jednou těhotná, ale domluvili jsme se, že půjdu na potrat. Což jsem sice udělala, ale následně jsem se psychicky zhroutila a vyčítám si to dodnes. Naštěstí mi pomohlo mít druhou dceru. Bohužel starší dcera při autonehodě zemřela, bylo to před deseti lety, bylo ji osmnáct let. V té době jsem to chtěla řešit mimo jiné tím, že si pořídíme nové miminko. Neřekla jsem manželovi, že jsem si nechala vyndat děložní tělísko. Když jsem se k tomu přiznala, byl naštvaný, že jsem to rozhodnutí udělala bez něj a řekl, že už se mnou nechce spát. Tak je to celých deset let. Nic spolu nemáme.
Takže já jsem došla k závěru, že jsem se mu celý život podvolovala ve všem. Šla jsem na potrat, snažila jsem se být štíhlá, vzdělaná, prostě reprezentovat a poslouchala jsem ho a v podstatě jsem byla pod pantoflem. Během těch deseti let, co jsem bez dcery, jsem absolvovala různé terapie, prošla jsem si bohužel závislostí na lécích na spaní, ale teď už se pomalu vracím do normálního života. To mi přináší i určité sebevědomí a uvědomění si vlastní hodnoty.
A při tom jsem postupně zjistila, že my spolu s manželem už nemáme nic společného. Přestal mít zájem chodit do divadla, do kina, nechce jezdit na dovolenou apod. Ale nevadí mu, když si to absolvuji sama. Naopak je rád, že ho tím nezatěžuji. Začala jsem si tedy organizovat život sama. Jezdím do zahraničí na poznávací zájezdy se známými, do divadla chodím s kamarádkami, na sport mám trenéra. Začala jsem se věnovat golfu a tenisu. A u toho pracuji, mám poměrně zajímavou práci, dělám znalecké posudky a odhady na nemovitosti.
Manžel je ředitel firmy a je tedy ten, kdo vydělá více peněz a z toho mám samozřejmě výhody. Manžel platí většinu rodinných výdajů, co se týká studia mladší dcery, přispívá mi občas n benzín, přidal mi finance na nové auto a také platí všechny opravy na našem domě, baví ho uklízet a starat se o nemovitost a zahradu. A to tak, že tomu věnuje všechen svůj čas. Celkem se stará o dvě nemovitosti, náš dům a o naši chalupu. Když tam jedu s ním, tak mě pošle samotnou na kolo, na běžky, do lesa na houby, toto ho prostě nebaví, chce jen natírat, opravovat anebo se jen tak dívat na televizi.
Takže jsem chycená v pasti. Využívám jeho benefity, ale současně jsem nešťastná z našeho nemilování. Chybí mi osobní zájem. Třeba, když jdu do nemocnice, odvezu se tam sama a po operaci se sama dovezu. Cítím tam prostě strašný nezájem. Ale u něj se naopak zvyšuje zájem o jiné ženy. A to tak, že s nimi veřejně flirtuje a třeba s nimi má dlouhé laškující hovory v autě, kde vedle sedím já a nemůžu vystoupit. Nebo mi to dělal v letadle, kde jsem za letu taky nemohla nic dělat. Do toho se mě většinou lidé kolem ptají, proč to tak nechám. Ale já jsem vždycky zaskočená tím jeho nevhodným chováním a jsem většinou paralyzovaná. A ještě mu dělá dobře, když se to o něm potom povídá. A já se u toho stydím, je mi to trapné a taky nevím, co všem těm slečnám a paním vykládá o mě. Tedy nic příjemného. Když se ozvu, tak mi řekne, že jsem úplně mimo, že slyším trávu růst a že jsem vztahovačná a zaujatá proti všem ženám. V podstatě vždy je chyba u mě. On je pan dokonalý, bezchybný, který kudy chodí, tudy kritizuje. Máme ještě mladší dceru, ale ta již žije sama, je dospělá a začíná mít svůj život. A nechci ji tím zatěžovat.
Čtěte také: PhDr. Tomáš Novák radí: Evin (28) přítel visí hodiny na telefonu a sleduje cizí ženy na sociálních sítích.
Nevadí mi žít si život sama, ale vadí mi, že spolu máme spoustu společných věcí, tedy bydlení, domácnost, chalupu, přátele apod., které se pro mě stávají spíše smutnou záležitostí. Bojím se ale udělat rázný krok, protože nevím, jestli by mi neudělal ze života peklo a jestli tedy není lepší žít vedle něj, ale sama. Anebo, jestli bych to vůbec unesla psychicky, ukončit to a mít před sebou určitě velký boj, neboť on neodpouští. A taky se bojím mít problémy s bydlením, dělením majetku, přátel, rodiny apod. Možná jsem už na něco takového stará. Každopádně na to sílu nemám. Nejsem stíhačka, která by mu lezla do mobilu a mailu, což ani v dnešní době nejde, vše je zaheslované. Nepátrám po žádných podrobnostech, nevyptávám se kamarádů. V podstatě ho nechávám, ať si žije, jak chce. Jeho představa je totiž to, že pokud s dotyčnou paní nebo slečnou nemá přímo sex, tak to přece není nevěra. Takže se s nimi veřejně schází, líbá, píše si s nimi, telefonuje a považuje to za něco normálního.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní
Píšete: Když si to po sobě čtu, tak si připadám jako zcela neschopná a zrazená, která si to asi zaslouží. Každá oběť má asi na činu na ní spáchaném podíl, třeba, protože se nebránila. Když to po vás čtu já málem mi naskakuje kopřivka. Popsala jste velmi úspěšný a racionální postup, jak se vyrovnáváte se závažným stresem. Obsahuje prvky nezdolnosti a v podobných situacích je hoden obdivu a následování. Viz: začala jsem si tedy organizovat život sama. Jezdím do zahraničí na poznávací zájezdy se známými, do divadla chodím s kamarádkami, na sport mám trenéra. Začala jsem se věnovat golfu a tenisu. A u toho pracuji, mám poměrně zajímavou práci, dělám znalecké posudky a odhady na nemovitosti. „Žijeme v právním státě. To znamená že zde každý řádný občan má respektovat zákony. Z patřičného zákona mimo jiné plyne že manželé mají právo na stejnou životní úroveň. Váš muž vydělá více než vy. Tudíž je zcela v pořádku pokud „platí většinu rodinných výdajů, co se týká studia mladší dcery, přispívá mi občas n benzín, přidal mi finance na nové auto a také platí všechny opravy na našem domě,“ Pravda on „mě pošle samotnou na kolo, na běžky, do lesa na houby, toto ho prostě nebaví, chce jen natírat, opravovat anebo se jen tak dívat na televizi.“ Velmi si cením výroku psychoterapeuta Frederica Perlse: „Já jsem já a ty jsi ty. Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Když se sejdeme je to krásné, když se nesejdeme nedá se nic dělat“.
Jistěže chybička (inu spíše chyba ba dokonce velká chyba) se vloudila. Viz já . jsem se mu celý život podvolovala ve všem. Šla jsem na potrat, snažila jsem se být štíhlá, vzdělaná, prostě reprezentovat a poslouchala jsem ho a v podstatě jsem byla pod pantoflem. Mezi desatero základních asertivních práv patří právo udělat chybu Navíc ovšem i zcela základní právo být sám sebe soudcem. Chybovala jste v dobré víře, ne ve snaze po egoistickém využití situace. Tak říkajíc ať hodí kamenem, kdo je bez chyby. Ano, je zde
potratové trauma. Za chybu, která byla jeho příčinou nejste zodpovědná sama a svůj díl viny jste nejen dávno protrpěla ale i odčinila.
U manžela se „zvyšuje zájem o jiné ženy. A to tak, že s nimi veřejně flirtuje a třeba s nimi má dlouhé laškující hovory v autě, kde vedle sedím já a nemůžu vystoupit…. Nebo mi to dělal v letadle, kde jsem za letu taky nemohla nic dělat. Do toho se mě většinou lidé kolem ptají, proč to tak nechám…“
Řekl bych „pes který štěká nekouše“. Vybaví se mi i poznatek související s chováním homosexuálů kteří neuskutečnili svůj coming out. Velmi dbají na to, aby se na veřejnosti obklopovali ženami a nic jim nelichotí víc než pověst lamače dívčích srdcí a sentinelu dámských ložnic. Váš muž zřejmě homosexuálem není ovšem svou sexuální abstinenci podobně zakrývá a vás za ní trestá. Namítnete – on se pro abstinenci v sexu přece rozhodl sám. Jistěže. Nicméně existuje obraný mechanismus zajišťující stabilitu lidského Já. Jmenuje se projekce. Své chyby, nedostatky a horší vlastnosti jakoby promítáme do jiných lidí. Pokud se týče dotazů spolucestujících v letadle, proč to tak nechám…“
jsou to dotazy pouhých smolařů. Vzpomínám si na rčení „kdyby blbost nadnášela létal by jak holubička“. Tudíž by v takovém případě tazatelé ušetřili za letenku. Inu určitě platí jiné rčení „blaze bude na světě až si každý před svým prahem zamete“.
Bojím mít problémy s bydlením, dělením majetku, přátel, rodiny apod. Nedivím se. Rozvod nevidím v dané chvíli jako dobré řešení. Doporučuji to, co již děláte: „Nepátrám po žádných podrobnostech, nevyptávám se kamarádů. V podstatě ho nechávám, ať si žije, jak chce. „Zkuste navíc autogenní trénink. Je to jednoduchá a při nácviku komfortní metoda relaxace. Podstatné při ní jsou tzv. formulky. Jde o krátká, důrazná hesla či cíle jež si v duchu nacvičíme v relaxovaném stavu. Posléze je používáme v běžném životě coby jakousi „antikoncepci pro hlavu“. Vložíme-li do dělohy antikoncepční tělísko nemůže se v ní uchytit oplozené vajíčko. Pokud si opakujeme „v hlavě“ formulku typu „Klid, zvládnuto“, „Bude líp“ „Jsem v pořádku“ nemohou se tam uchytit tzv. katastrofické myšlenky.
P.S: Chcete-li nacvičit nebo zopakovat autogenní trénink můžeme si domluvit konzultaci.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
