Když se ještě chodilo do školy, měla jsem jít na třídní schůzky svého tehdy jedenáctiletého syna, který měl ve škole pěkný průšvih. Byla jsem hrozně nervózní, co se od paní učitelky dozvím a co ten můj lumpík vyvedl. Před začátkem jsem si ale musela odskočit.
Zámek, se kterým se nedalo domluvit
Zašla jsem si na toaletu deset minut před začátkem schůzky, chtěla jsem se zamknout, ale nemohla jsem se domluvit se zámkem, který byl evidentně už hodně starý. Byly to také ty staré plechové dveře od kabinky, na které byl zámek, co se jen posouvá páčkou. Nemám však ráda, když jsem na veřejném místě na toaletě nezamčená, a tak jsem zabrala vší silou.
Dokonala jsem potřebu a chtěla se odemknout, ale s páčkou už jsem nemohla hnout. Zbývaly mi pouhé tři minuty a já jsem zápasila se zámkem na záchodě jako divá. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě, jak by se na to asi paní učitelka dívala, zvláště když měl syn průšvih.
Nešlo to – a pomoci jsem se nedovolala
Jenže s tím prostě nešlo hnout, začala jsem tedy bušit na plechové dveře v naději, že mě někdo uslyší a zavolá školníka, všichni už ale byli ve třídách, a mě tak logicky nikdo neslyšel. Bylo mi hrozně trapně a cítila jsem se bezmocně, neustále jsem to zkoušela, ale marně. S tím zámkem prostě nešlo hnout.
Je tu někdo?
Více než půl hodiny jsem trčela na školním záchodě, než jsem konečně uslyšela nějaký pohyb z chodby. Opět jsem se tedy snažila na sebe upozornit, když konečně někdo vstoupil na toalety a dotázal se, zda tu někdo je. Byla jsem jen kousek od vysvobození, požádala jsem dotyčného, aby zavolal školníka.
Neviděla jste tu ceduli?
Školník přišel asi po dalších deseti minutách a ještě, než se pustil do mého vyprošťování, zeptal se mě, zda jsem nečetla ceduli. Na ní je totiž jasně napsáno, že se nemají záchody zamykat. No jistě, že jsem si žádné cedulky nevšimla, kdyby ano, přece se zamykat nebudu. Omluvila jsem se tedy, že jsem ji přehlédla, vyslechla jsem přednášku naštvaného školníka, který si evidentně myslel, že mluví s nějakým žákem, protože mě sjel jako malou holku, a pak mě konečně po další půlhodině vysvobodil.
Cítila jsem se hrozně nemožně, na třídní schůzky už se nehrnu, a když je to možné, řeší všechno můj bývalý manžel.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
