Nina (30): Špatně zvolené tetování může být problém. Vím o tom své

Tetování je v dnešní době chápáno jako módní doplněk, který většinou nikomu nevadí a ledaskomu se líbí. Není tomu tak ale vždy. Pryč jsou sice doby, kdy se říkávalo, že potetovaní jsou „pouze vězni nebo námořníci“, ale pořád je mezi námi dost lidí, kteří dovedou člověka „posuzovat“ jen na základě zvoleného motivu na těle. Není tudíž horší situace, než když vám zkříží životní plány obrázek, který už dávno nepovažujete za vhodný a stydíte se za něj, protože jste si ho nepořídili z vlastního přesvědčení, nýbrž kvůli módě…   

To by se za našich „mladých let“ nelíbilo

Když má starší sestra Běla chodila na střední, bylo tetování a piercing obrovskou módou. Snad každý teenager toužil po nějaké té permanentní ozdobě, přičemž dost z nich si pořizovalo od každého něco. Pamatuji si, že Bělinčina spolužačka Zuzana měla piercing v obočí, Jana v pupíku, a spolužák Michal dokonce v jazyku. Hodně kluků také nosívalo tetování na rukách a pár Běliných spolužáků mělo po těle dokonce různé kombinace piercingů s tetováním. „To by se za našich mladých let nestalo. A hlavně, nikomu by se to nelíbilo.“ Lomila vždycky doma rukama máma, když Bělka nenápadně „sondovala“ terén, zda by si také nemohla nějakou tu „kérku“ nebo piercing nechat udělat. Odpověď však byla pokaždé záporná. Rodiče zastávali názor, že tetování patří pouze „vězňům nebo námořníkům“, takže se mohla s písemným souhlasem, kterého je potřeba, nejste-li plnoletí, na čas rozloučit.

Akce girlanda    

Jenže zatímco rodiče vzdorovali a zakazovali, Běla si mezitím plánovala super tajný dárek k osmnáctinám, o kterém jsem měla tušení pouze já. Věděla, že tetování mě zajímá, takže mi tajemství svěřila. V tu dobu se mezi děvčaty rozmohla móda „girlandovitých“ obrazců, tetovaných ve spodní části zad a Běla se rozhodla, že přesně tento motiv „to pravé“. Upřímně, byl hezký. Ladil s oděvy, které tenkrát diktovaly bokové kalhoty a krátká trička. Byl ženský a elegantní, ale trochu mi vadila jeho tuctovost. Girlandu na zádech měla totiž vymalovanou každá druhá dívčina, a mně se v hlavě zrodila pochybnost, zda je ideální, sledovat zrovna v tetování módní vlnu. Názor jsem Bělince sdělila, jenže ta nechtěla o „pochybných“ myšlenkách mladší sestry ani slyšet. Cirka dva měsíce poté, co „oslavila osmnáct“, se tajně vypravila do nedalekého tetovacího salonu, kde si nechala vytoužený obrázek udělat. Šlo o ornamentální girlandu ve spodní části zad, jakou své doby nosily nastrojené modelky z obálek časopisů. Jenže i všechny obyčejné holky, které se jim chtěly podobat…

Odpor k ženám s girlandou na zádech

Pamatuji, že hned po příchodu domů byla Běla jako vyměněná. Zamykala se v koupelně a pořád studovala, jak se obrysy obrázku hojí. Kromě mě neměl o tajné akci nikdo z rodiny ponětí, i když Bělinčiné chování bylo minimálně našemu tátovi, kterému pořád „blokovala koupelnu“ podezřelé. Čas nicméně ubíhal a spolu s ním překvapivě opadala i Bělina euforie. Prvních pár týdnů byla s motivem na zádech královnou třídy. Ovšem s postupem měsíců se senzace samovolně vytrácela, až mi přišlo, že už se jí ta girlanda snad ani nelíbí. Někdy po roce od návštěvy salonu, měla rande a dlouho před zrcadlem řešila, co na sebe. V jednom obchodním řetězci sehnala krásné letní šaty s hlubokým výstřihem na zádech. Jenže, doma se jí do nich už nechtělo. „Máš přece super tetování?“ Pronesla jsem spontánně. Jenže starší sestra mě okřikla, že právě to je problém. „Proč?“ Zajímalo mě, přičemž odpověď poskytla námět k zamyšlení. Bělin nápadník Honza byl příznivcem tetování, ale nesnášel holky s girlandami na zádech. Říkal o nich, že jsou to „husičky“ bez vlastního rozumu, což prý dokazují právě tím, jaký obrázek si hromadně pořizují. Nevím, zda mu v minulosti nějaká žena s girlandou ublížila, ale Běla tak měla „na talíři“ hned první z problémů, o kterých kdysi nechtěla slyšet.     

Tetování musí mít smysl  

Vztah s Honzou Běle nevyšel a nemalou měrou za to mohla i „nešťastnice“ girlanda. Čas ubíhal dál, a zatímco nad její ozdobou zavřeli oko i rodiče, Běle se už paradoxně nelíbila. Změnila se móda a tetování na zádech bylo „out“. Jenže, co teď s ním? Z vysoce chtěné ozdoby se stala věc, kterou už sestra spíše zakrývala. Pomyslnou „korunu“ pak celé situaci dal moment, kdy se sblížila s novým přítelem, jistým movitým starším mužem, Milanem. V počátcích vše vypadalo slibně, jenže po nějaké době „zaúřadovala“ znovu ona nešťastná girlanda. Když ji prý Milan v posteli uviděl, začal se smát a pak, se slovy: „No jo, to byla tehdy móda zlatokopek, co?“, řekl vlastně více, než chtěl. Bělu tvrzení zamrzelo. Jenže semínko předsudků klíčilo, a do roka se jí pak rozpadl i tento vztah. Ne kvůli tetování samotnému, ale kvůli tomu, že určité motivy evokovaly některým lidem určité souvislosti. Že pořizování tetování může být i problém, se Běla nakonec opakovaně přesvědčila. Proto, když jsem za několik let o obrázku, (konkrétně houslového klíče na ruku), začala přemýšlet pro změnu já, byla to ona, kdo mě varoval. Zálibu v tetování jsme měly společnou, jenže nás dělila volba. Zatímco Běla sledovala kdysi vlnu, já vybrala motiv, který měl sloužit jako potvrzení mé profese, kterou byla hudba. Vytetovaný obrázek tudíž neměl být výstřelkem, nýbrž zpečetěním směru, kam jsem se vydala a kam patřím.

„Slečno Nino, to je prostě báječné.“     

Že se nad tetováním přemýšlet opravdu vyplatí, potvrzuje jeden příběh za všechny. Když jsem na vysoké dělala jednou zkoušku z dějin hudby, bála jsem se, jak pochodím. Náš profesor byl totiž po celé škole obávaný puntičkář. Zkrátka starý pán, který ještě pamatoval poválečnou módu a dobu a respekt jsme tudíž před ním měli všichni. Přesto mě čekal šok právě u něj. Ve chvíli, kdy jsem mu v kabinetu po úspěšné zkoušce podávala k zápisu index, posunul si na nose brýle a požádal mě, jestli mu mohu ukázat, cože to mám na ruce. „Tak, a teď bude malér.“ Hrklo ve mně, protože tetování byl v tu chvíli jediný „prohřešek“, vůči mému, jinak perfektně sladěnému, serióznímu obleku ze šatů a saka. „To je houslový klíč, že?“ Pronesl profesor a usmál se. „Ano, je. Symbol oboru. To abych dokázala, že hudba ke mně patří nevždy.“ Odpověděla jsem a čekala kárání. Jenže starý pán se místo toho rozesmál jako školáček a pak pravil: „Tetování nemám vůbec rád. Ale vy jste mu dala, jak vidím, dočista jiný rozměr. Slečno Nino, to je prostě báječné.“ Pochválil mě a já zůstala mlčky stát. Šokovaná a překvapená jsem se pak vypotácela ven z kabinetu a byla ráda, že má „kérka“ byla na rozdíl od Bělinčiny, tou šťastnější…  

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu