Můj příběh se odehrál loňské léto na zámku v Lednici, kde jsem jako brigádnice provázela návštěvníky v reprezentačních místnostech. Nikdy bych si nemyslela, že i zde lze zažít chvíle, kdy jde o život. Nejednalo se sice zrovna o mě, ale i tak to bylo hodně napínavé.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Letní brigáda na zámku, která mi přinesla splnění dětského snu
Jsem studentkou historie na filozofické fakultě v Brně. Zvolený obor mě hodně baví. Myslím si, že jsem si k historii našla cestu i skrze místo mého bydliště. Pocházím totiž z Lednice, kde se nachází jeden z nejnavštěvovanějších historických míst u nás.
O prázdninách si přivydělávám jako průvodkyně na hradech a zámcích, a protože je Lednice mým domovem, přišlo mi jako normální provázet návštěvníky právě zde. Na první pohled vypadá má práce jako ta, kde chvilky napětí hned tak nezažijete. Je to ovšem pouhé zdání.
O různé návštěvníky není na zámku nouze
Během brigády na zámku Lednice se pravidelně setkávám s různými lidmi. Na některých je vidět hluboký zájem o historii, kdy se mě kolikrát ptají i na různé podrobnosti ze života zdejšího knížecího rodu Lichtenštejnů, kteří zámek vlastnili do roku 1945, kdy jim pak byl zkonfiskován. Dovedu jim odpovědět, jelikož mám o nich přečteno spoustu materiálů.
Jiní návštěvníci jen vyfotí několik nejatraktivnějších míst, jež se na zámku nacházejí, a o více se již nezajímají. Pak tu máme skupinky s malými dětmi, jež neudrží pozornost a často i své rodiče zlobí. Jejich pláč pak přerušuje můj výklad. Není to právě nejpříjemnější, ale už jsem si na to zvykla. Jen si říkám, co z takové prohlídky zámku ta batolata mají, vždyť si to nemohou ani v budoucnosti pamatovat, že někdy nějaký zámek navštívila.
Mnohem lepší je prohlídka se školáky
Zvláště holky na prvním stupni bývají úplně nadšené. Kolikrát jsem už slyšela, že tady by se tak krásně hrálo na princezny. Umím se vžít do jejich pocitů, protože přesně to stejné jsem si jako dítě myslela také. Ostatně i toto je jeden z důvodu, proč o prázdninách dělám průvodkyni. Mohu si totiž připadat jako princezna, když procházím reprezentačními zámeckými místnostmi.
Horké léto nesvědčí kardiakům
Zatím nejakčnější prohlídku s návštěvníky jsem zažila minulé léto, které bylo horké a suché, jak už to poslední dobou u nás bývá. Silné zdi zámku naštěstí nedaly příležitost slunci, aby vnitřek místnosti rozpálil na nepříjemnou teplotu, ale i tak to nebylo dvakrát příjemné provázet celý den v tom teple návštěvníky.
Při jedné prohlídce jsem zaregistrovala jednoho muže, který evidentně nebyl na tom zrovna zdravotně nejlépe. Byl tam i s manželkou a zřejmě i s vnuky, a žena se ho neustále ptala, jestli to vydrží až do konce. Pán, kterému bych tipovala okolo pětapadesáti let, se velmi potil a byl nepřirozeně bledý. Také se občas chytil za srdce. Manželce při každé její otázce na jeho zdraví jen odpovídal, že není žádná bačkora (no, on to vyjádřil expresivněji).
Jejich vnuky prohlídka asi příliš nezajímala a pořád si spolu něco brebentili, což mě pochopitelně při výkladu docela rušilo. Ale byla jsem na takové jednání zvyklá. Spíše mě zajímal ten pán, protože mu viditelně muselo být hodně špatně a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší přerušit výklad a doprovodit ho i s manželkou a vnuky ven.
A pak se to stalo. Zrovna jsme procházeli rytířským sálem, když se zmiňovaný pán z ničeho nic sesunul na dlážděnou podlahu. To už jsem tušila, že je zle. Mezi návštěvníky to začalo šumět, manželka byla rozrušená a vnuci asi také, protože přestali mluvit a jen se zmohli na „dědo, co ti je.“
Záchrana života během prohlídky
Prodrala jsem se mezi návštěvníky k ležícímu muži. Sice nejsem lékařka, ale bylo mi jasné, že jeho stav je vážný. Muž byl v bezvědomí a bylo zřejmé, že musíme rychle jednat. Poprosila jsem jednoho z návštěvníků, aby zavolal na 155, že tu máme pána v bezvědomí. A pustila jsem se do jeho resuscitace a masáže srdce, kterou jsem znala jen teoreticky. Jak jsem byla ráda, že mi ji můj mladší bratr, který studuje druhým rokem medicínu, dopodrobna vysvětlil.
Rychlá záchranná služba byla naštěstí na místě za krátkou dobu a převzali si péči o zkolabovaného muže, jenž zřejmě právě prodělal infarkt. Přitom mě pochválili za včasný zásah a dodali, že je pravděpodobné, že jsem mu zachránila život. Přiznám se, že jsem byla hodně vykolejená. Tak náročnou situaci jsem během svého provázení na zámku ještě nikdy nezažila. Byla jsem však ráda, že jsem ji zvládla.
Jaké bylo později moje překvapení, když na mě na zámku čekala krásná kytice růžových růží s poděkováním za záchranu života, kterou mi z květinářství nechal poslat pán s infarktem.
