Marie (34): Nejlepší rozhodčí vztahu je osudová náhoda

Už od mládí jsem toužila po okamžiku, kdy poprvé políbím ženu svého srdce. Na téma lesbické lásky jsem přečetla snad veškerou dostupnou literaturu a pak už jen snila. Každý večer, když za okny padla tma, jsem si představovala, jak by má žena s velkým „Ž“ měla vypadat. Realita ale byla o dost jiná, než lesbické příběhy občas píší. Ať jsem koukla kamkoliv, všude jsem potkávala jen holky, co randí s kluky anebo se mému ideálu nepřibližují. Z nouze jsem si pak vysnila fiktivní partnerku Editu, o jejíž dokonalosti jsem sice nepochybovala, ale jen stěží věřila, že by taková žena po planetě Zemi kdy kráčela. Do chvíle, než rozhodla osudová náhoda.

Myslím, že začínat své vyprávění tím, jak jsem jednoho dne zjistila, že se mi líbí víc než muži ženy, by nemělo smysl. Zkrátka je to tak, že když se mé vrstevnice postupně zadávaly do vztahů a plánovaly další životy s muži, já uvažovala o vztahu s ženou. Přesto můj život nebyl nikdy tolik uhlazený, jak by se mohlo z textu mého příběhu zdát. Rodiče proti mé volbě samozřejmě nějakou dobu protestovali a déle trvalo i mé vlastní ujištění, zda jsem opravdu rozhodnuta, mít za životní partnerku ženu. K tomu fakt, že jsem dospívala v době, která s nejrůznějšími informacemi o LGBT teprve začínala, mi rozhodování neulehčoval. Ještě v dobách, kdy jsem chodívala na střední, býval pro některé internet sci-fi a za informacemi se chodilo spíše do knihoven. Cíl mých výprav byl jasný…

„Hltačka“ lesbických romancí

Když se pokusíte sehnat román s lesbickou tematikou dnes, uspějete bez potíží. Existuje jich řada, včetně knih v cizích jazycích. To před lety byla situace jiná. Objevit román či alespoň LGBT knihu, se rovnalo úspěchu. Takže, každý text, ve kterém se alespoň trochu psalo o vztahu dvou žen, pro mne znamenal absolutní poklad. Pár jsem jich ale objevila a pak už jen snila. Tak, až jsem vlastní představy docela předimenzovala. Známá mi sice ukázala místa, na kterých bylo možné se seznámit, ale k mé smůle mě žádná ze „slečen“ nikdy nezaujala. Toužila jsem po něčem jiném a hlavně… Po ženském typu. Zjednodušeně řečeno, propadla jsem stejnému ideálu, jako holčiny, které nejsou schopny nalézt partnera, protože mají vysoké nároky. A tak jsem se, den co den, noc co noc, pořád jen vracela do knih a představovala si vlastní ideální partnerku.

Dokonalá Edita

Zpočátku jsem sice naivně doufala, že svou „paní dokonalou“ brzy náhodně potkám, ale s pokročilými roky, jako kdyby se můj sen doslova vypařil. Jediné, co mě v realitě čekalo, byly ostré výčitky rodičů, že jsem zůstala sama jako kůl v plotě. Teprve pak se něco stalo. Jednoho večera, kdy jsem po práci usnula doma na gauči, se mi totiž zjevila ONA. Sen si už nepamatuji, ale jí, jako kdybych si v duchu vyfotografovala. Krásná vysoká brunetka s brýlemi a dokonalým líčením, oblečená v  mini sukni. Bylo jí tak přes čtyřicet, ale vypadala skvěle. V kostce šlo o podnikatelku, která zoufale hledala partnerku, ale neměla v životě štěstí. Probudila jsem se, ale nezapomněla. Krásná žena se, ani nevím jak, najednou stala součástí mého, takřka každodenního přemýšlení. Dokonce jsem jí i pojmenovala. Edita. A pořád jsem doufala, že mi do snu zase jednoho večera vstoupí, protože byla ještě lepší, než všechny mé předchozí úvahy o dokonalých ženách. Nevstoupila. Navíc jen způsobila, že se mé nároky na skutečnou partnerku ještě více zkomplikovaly.

Čtěte také: Vilma (30): Kamarádka má Aspergerův syndrom. Teprve teď mi její chování dává smysl.

Stěhující se soused    

Celou dobu, co bydlím v našem prapodivném paneláku, obýval byt nade mnou trochu problémový soused. Někdy usnul v napouštěné vaně a všechny vytopil, jindy zase pořádal hlučná setkání přátel dlouho do noci, včetně servírování podivně páchnoucích jídel. Nebyla jsem jediná, komu jeho úlety vadily. Proto, když jednoho dne oznámil stěhování, všem se pořádně ulevilo. Dobu, kdy nade mnou bylo volno, jsem si dost užívala. Šlo o více, jak rok. Teprve pak se objevila nová nájemnice. Jmenovala se Vlasta a mělo jít o vdovu, která prodala vilu a sem se rozhodla přestěhovat za jednodušším životem „průměrného člověka“. Nevím proč, ale už slovo vdova mi evokovalo ženu, které musí být minimálně přes sedmdesát a tak jsem na ni zpočátku nebyla zvědavá. Jediné, v co jsem doufala, byl fakt, že bude rozumnější než její předchůdce. Dny šly dál…

Šok z výtahu  

Až jednoho dne mě doslova usadila elegantní žena, kterou jsem potkala před domovním vchodem a trvala na tom, že jí musím otevřít, protože ještě nemá klíče od vchodu. „Jasně… To může říkat každý.“ Pomyslela jsem si kriticky a očima sjížděla její drahý kostým, který mohl stát pěknou řádku tisíců, stejně, jako její šperky a vysoké jehlové lakovky. Byla to fakt pěkná ženská, přesně můj typ, ale nic víc jsem neřešila. Do chvíle, než jsme přišly k výtahu a ona ze své kabelky vyndala optické brýle, spolu s klíči od bytu. „Bez brýlí toho moc nevidím.“ Prohodila a jemně se zasmála. V tu chvíli jsem zůstala stát. „Edita!“ Ta žena totiž vypadala dočista jako Edita. Polilo mě horko a najednou mi došlo, že možná právě ona bude ta záhadná Vlasta ze sedmičky. Byla. V šestém patře jsem proto urychleně opustila výtah a ještě za dveřmi svého bytu cítila její drahý parfém, který se sladce linul i z chodby sedmičky. „Co se to…?“ Tázala jsem se a nevěřila vlastním očím. Na sen však byla celá událost až moc reálná.

Naděje, která nezemřela

Hned další den jsem si proto o nové spolubydlící začala nenápadně zjišťovat, co je zač. Skutečně šlo o vdovu, která se sem přestěhovala, více méně, jen z touhy po dobrodružství. Bylo jí okolo pětačtyřiceti a většinu jejího majetku tvořil majetek po manželovi. Nemohla jsem tomu uvěřit a každým dnem se těšila, zda ji v domě zase potkám. Mohla jsem za ní sice přijít na sousedskou návštěvu, jenže to mi přišlo v počátcích hloupé. Tak uběhl ještě nekonečný týden, než jsme se začaly potkávat skoro každé ráno ve výtahu. Ona chodívala jemně nalíčená, bez brýlí, v slušivé teplákové soupravě na ranní procházku, já zase mířila do práce.

Byla tak krásná, že mě nakonec nezbylo, než ji po nějaké době zkusit oslovit, ač jsem byla přesvědčená, že taková ženská bez chlapa nezůstane. Zůstala a mne víc, než cokoliv jiného zajímalo, proč. Jednoho dne jsme se domluvily na kávu a teprve mezi řečí nad šálky jsem pochopila, že na vztahy s muži není. Jak moc, zatím nevím, ale fakt, že jsem nalezla minimálně hodně blízkou kamarádku, naplnil mé srdce už teď velkým optimismem, stejně, jako její dobrodružná povaha. Uvidíme, kam až se náš vztah posune. Jedno však vím jistě. Snění a čekání se vyplatilo, protože ještě nikdy jsem nikoho nemilovala tak upřímně, jako Vlastu a je výhradně na ní, jak svou sympatii ke mně projeví.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.