Vilma (30): Kamarádka má Aspergerův syndrom. Teprve teď mi její chování dává smysl

S Laurou jsme od základky nejlepší kamarádky. Prožívaly jsme spolu snad všechno. Od učení se na písemky, přes moje první lásky, až po vstup do reálného života. Lauru bych jako kamarádku nikdy za žádnou jinou nevyměnila. I přesto se musím přiznat, že některé věci mi na ní v průběhu let dost vadily, aniž bych dovedla popsat, proč. Nechápala jsem například její detailní zálibu v zeměpise, když ve skutečnosti nerada cestovala, uhýbání pohledem a klopení očí, když s někým mluvila, anebo její „převtělování se“ do celebrit. K vysvětlení, že za specifičností jejího já stojí tzv. Aspergerův syndrom, jsem došla až nedávno.      

Kamarádky s plyšovými zvířátky

Lauru jsem více poznala někdy ve čtvrté třídě základní školy. Byly jsme spolužačky už jako prvňáčci, ale kamarádství nás propojilo až o tři roky později. Já jsem byla odmalička spíše introvertní a tak mi Lauřino klidné a opatrné chování vlastně vyhovovalo. Dokonce bych řekla, že sama Laura se vedle mě vždycky cítila jako ta, která má v našem kamarádství hlavní slovo. Spolu jsme trávily veškerý volný čas, učily se, i vymýšlely plány na ochranu všech zvířat na zemi, protože právě téma zvířat nás spojilo. Oblíbená zvířátka jsme si dokonce nosily v plyšové verzi i do školy. Já žirafu Alinku a Laura slonici Emču. Učitelé hračky ve škole sice moc rádi neviděli, ale když jsme je nechaly jen malinko nakukovat pod lavicí a při vyučování si jich více nevšímali, předstírali, že o našich plyšových kamarádech nic nevědí. Okolí si nás kvůli hračkám sice dobíralo, ale nám to nevadilo. S Laurou jsme měly v té době společný názor na všechno.

Detailistka v zeměpise

Roky ubíhaly. Naše přátelství bylo stále stejně silné, přesto jsem si na Lauře začala postupně všímat různě podivných věcí. Jak už jsem řekla, sama jsem bývala spíše introvertka, takže mi třeba některé její neobratné reakce v komunikaci s ostatními zvláštní nikdy nepřišly. Co mě ale zaujalo, bylo kupříkladu její náhlé vzplanutí pro zeměpis. Laura se pro něj v šesté třídě doslova zapálila a studovala jej „o sto šest“. Zdaleka to nebyly jen kontinenty či státy nebo velká města, o kterých věděla snad každý detail, ale i ty nejmenší vesničky či říčky. Kroutívala jsem nad tím hlavou, ale na druhou stranu byla ráda, že mě má při písemce kdo poradit. Na rozdíl od zeměpisu jí nešla matematika, kterou jsem zvládala zase já a tak jsme si oplátkou pomáhaly. Moje máma vždycky říkávala, že se z Laury určitě stane cestovatelka, jenže to se nikdy nepotvrdilo. Laura totiž cestování nejen k smrti nesnášela, ale problém ji později dělala dokonce i obyčejná jízda městskou dopravou. Když jsem se jí později vyptávala, proč ten zeměpis tolik „vyhrocovala“, když nakonec jedinkrát neopustila hranice Čech, odpověděla mi, že musí mít přehled. A správný přehled není podle ní podmíněn cestováním, nýbrž studiem. Nechápala jsem… 

Puberta a Aspergerův syndrom u dívky

Lauřina odlišnost se pak ještě více projevila na střední. Protože jsme se dostaly na stejnou školu a do jedné třídy, pokračovalo naše kamarádství bez přestávky dál. Rodiče měli radost, že se ve velkém městě, kam jsme každý den obě dojížděly, neztratíme. I tak bylo cestování mnohdy za trest. Laura totiž nesnesla, když jsme se ocitly v páchnoucí či lidmi přeplněné tramvaji, anebo v ní někdo vytrhoval. V takovém okamžiku, jako kdyby ji něco „kouslo“, na další stanici okamžitě vystupovala, aniž by brala v potaz, že já třeba vystupovat nechci. Párkrát jsme se takhle i „roztrhly“ a mobilem se pak zpětně dorozumívaly, kde která je, protože, zatímco já v tramvaji zůstala a odjela pryč, Laura vystoupila a čekala na jiný spoj venku, popřípadě jen přestoupila do druhého vagonu, zatímco zase já vystoupila v domnění, že je někde na zastávce… Cestování bylo zkrátka peklo a občas jsme se kvůli tomu i dost chytly. Vyčítala jsem jí, že je namyšlená a měla by se nad sebou zamyslet. Přesto jsem byla za kamarádství vděčná. Nikdo jiný, než Laura, by kupříkladu donekonečna nevydržel mé ustavičné žvanění o klucích, kteří se mi zrovna líbí anebo o idolech z filmů. Laura nebývala sice nikdy zamilovaná, ale zato dovedla brilantně naslouchat a neodporovat. Žádnou mou lásku nekritizovala, v každé mě podpořila. S radostí jsem proto mávla rukou nad všemi jejími zvláštnostmi, které se naneštěstí stupňovaly.

Jsem někdo jiný

Někdy v sedmnácti mi Laura přiznala, že jí vlastně vadí, kdo je, protože prý je někdo jiný, než je. Nechápala jsem ani slovo a nedovedla jí poradit. Pomoci si neuměla ani ona, a tak se rozhodla pro skutečně nevšední řešení, (pro Aspergery ale zase ne tolik zvláštní). To, co jí scházelo u sebe, se jednoduše rozhodla „zkopírovat“ od druhých. Naneštěstí si za své vzory brala skutečně velká sousta. Puberta s námi třískala, a protože jsme obě braly za jediné hrdiny celebrity, Laura se najednou po hlavě vrhla do světa hvězd, které začala kopírovat, nejvíce po stránce vzhledu. Odjakživa se jí líbila Marilyn Monroe a tak se jednoho dne objevila nejen ve stejném účesu, ale i v podobném stylu. Každý detail musel ladit k Marilyn a tak, zatímco všichni ostatní chodívali do školy běžně v teniskách s batohy, Laura nosívala jen boty na jehlových podpatcích, šaty a co nejmenší kabelku. Její „maska“ byla dokonalá a nikoliv jednodenní, nýbrž každodenní. Problém spočíval tam, že o masku ani vtip v reálu nešlo. Laura si vzala tento vzhled za svůj a prostě ho nosila, i navzdory faktu, že ji v okolí nikdo nechápal. Od učitelů počínaje, spolužáky konče, každý na ni jen koukal s otevřenou pusou, až mi to bývalo trapné. Styl Marilyn Lauru bavil asi tak rok. Pak se náhle zakoukala do nějakého scifi seriálu, a po vzoru hlavní hrdinky, se znovu celá přeměnila. To už naši říkali, že by měla po střední uvažovat raději o herectví. Jedno se jí přitom muselo nechat, a sice fakt, že z Laury se stával poněkud zvláštní fenomén. Učení jí šlo samo, takže na ni učitelé s kritikou nemohli, a já najednou nevěděla, jestli si mám vedle ní připadat trapně, anebo jí její „život“ závidět.

Prozření po letech

Teprve po několika letech mi došlo, oč jde. Po maturitě jsme se totiž rozešly, každá svým směrem do jiného města, a setkávaly se najednou tak málo, až skoro vůbec. O Lauře jsem z SMS zpráv a telefonátů věděla, že pracuje jako prodavačka v nějakém second-handu a přitom studuje práva, já zase bojovala se studiem ekonomie. Občas jsme si napsaly a ona mezi vším ostatním nikdy neopomněla připomenout, jaký má zase nový VIP vzor. Brala jsem to, ale už dávno neřešila. Skládačka našich životů se mi složila teprve nedávno, když jsem na internetu omylem našla článek o projevech Aspergerova syndromu u žen. To téma mě, nevím proč, přitáhlo a já začala doslova hltat informace. Teprve tehdy byl obrázek o mé nejlepší kamarádce kompletní. Jen jsem nevěděla, jak se jí na něco podobného zeptat. Naštěstí to za nás vyřešila jediná schůzka u kávy, kde mi Laura své rozpoložení vysvětlila sama s tím, že o něm také dlouho netušila. Paradoxně až do doby, než se nadchla pro další vzor. „Víš, mám zase nový vzor… Jednu fiktivní postavu z lékařského seriálu, takovou super doktorku.“  Pronesla a já protočila oči v sloup. Laura se zasmála. „Ne, počkej. Nechci být jako ona, protože už jsem. Jde o fiktivní postavu ženy s Aspergerovým syndromem, což je přesně to, co mám i já. Jen mi trvalo, než jsem na to celé přišla.“ Vysvětlila, a mně se v tu chvíli obrovsky ulevilo. Barikáda mlčení byla prolomena a naše přátelství zachráněno. S Laurou jsme kamarádky dodnes. Ne ve všem si rozumíme a ne všechno nás spojuje, přesto si dovedeme vyjít vstříc. Už dávno se nepodivuji nad některými Lauřinými „úlety“ a Laura zase více vysvětluje mně, jaké to je, být geniální ženou, kterou leckdo nechápe.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu