S manželem sbíráme snad všechno, co najdeme. Ze začátku jsme věci jen nakupovali, pak si brali všechno, co kamarádi už nechtěli a teď sbíráme věci i kolem popelnice. Náš byt vypadá jak jedno velké skladiště, ale já se prostě ničeho nedokážu zbavit. Naše dítě tím trpí a na paty nán šlape sociálka. Ale ani tak to nejde.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Neměla jsem jednoduché dětství
Všechno to začalo už asi v mém dětství. Maminka mi zemřela, když jsem byla ještě malá holka a zůstala jen se svým otcem. Ten po její smrti začal hodně pít a já vyrůstala úplně sama. Kvůli jeho alkoholismu nám doma chyběly i ty nejzákladnější věci a já tím hodně trpěla. Záviděla jsem ostatním dětem, co všechno mají. Když jsem šla k někomu na návštěvu a viděla, kolik věcí mají doma, hrozně jsem jim to záviděla. Já neměla ani panenku na hraní.
Odstěhovala jsem se hned po škole
Už v té době jsem se zařekla, že až jednoho dne budu mít rodinu, nebude jí chybět nic. Vysnila jsem si byt, kde bude všechno, na co si vzpomenu. Jen tahle představa mě udržovala nad hladinou. Hned jak jsem dodělala odborné učiliště a vyučila jsem se za prodavačku, nastoupila jsem do zaměstnání, odstěhovala se od otce, který v té době už byl pouhá troska, a začala jsem si postupně vybavovat byt.
Hned poté jsem se seznámila s mým mužem
Netrvalo ani půl roku a seznámila jsem se s mým manželem. Brzo se ke mně přistěhoval a do našeho bytu přinesl další potřebné věci. V té době se mě ještě ptal, jestli neprotřídíme něco, co teď díky jeho stěhování budeme mít dvakrát, ale já se nechtěla zbavit ničeho. Co když se nám to bude hodit později? A můj byt byl dost velký na to, aby se tam vešly všechny jeho věci. A tak jsme si je všechny nechali.
Začaly se silně projevovat moje sběratelské ambice
Já však stále neměla dost. Pořád jsem v obchodech nalézala věci, které bych chtěla, a mohly by se nám hodit. Po dvou letech se nám narodil syn. V ten moment mé úsilí zaplnit byt co nejvíc ještě zesílilo. Nechtěla jsem, aby mu něco chybělo, tak jak mně v dětství. Sousedé nám darovali vaničku po své dceři a já ji s radostí přijala, i když už jsme doma jednu měli. Vždyť všechno se hodí. Zatím do ní dám knihy z antikvariátu, které se nevešly do knihovny.
Byt začínal být přeplněný
A tak jsem postupem času společně s manželem, který mou zálibu začal podporovat, naplnila všechny skříně, poličky, komody. Co se nevešlo do nich, začala jsem úhledně skládat vedle. Hlavně nic nevyhazovat. Až to došlo jednoho dne do fáze, že nám v bytě zůstaly jen třiceticentimetrové uličky, abychom mohli procházet z pokoje do pokoje, a volné postele na spaní. Jinak všude byly věci.
V bytě nám zůstaly jen uličky
Musela jsem začít syna více hlídat, aby si hrál opravdu jen na své posteli a v uličkách se moc nepohyboval. Sem tam se totiž stalo, že věci, které na sobě byly naskládané moc vysoko, se prostě pod váhou zřítily. Až zpětně, když si na to vzpomínám, nechápu, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko. Vždyť my už v té době sbírali i věci kolem popelnic, jen tak pro jistotu, že se to ještě dá využít.
Sociálka mi dala ultimátum
Někomu náš život ale vadil, a jednoho krásného dne k nám domů přišla sociálka. Paní z tohoto úřadu byla doslova vyděšená, v jakých podmínkách žijeme. Dala nám týden na to, abychom byt uvedli alespoň částečně do obyvatelného stavu, jinak si budou muset odvést našeho malého syna. Všechno, co chtěla, jsem ji slíbila, jen aby nám ho nevzala. Když odešla, zjistila jsem, že její přání půjde jen těžko splnit.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Lidka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nedokázala jsem splnit jejich požadavky
Stála jsem uprostřed bytu a vůbec netušila, co vyhodit. Vždyť tahle krabička se dá použít a tenhle deštník poslouží, když se rozbijí ty čtyři předchozí. Najednou jsem zjistila, že si sama nepomůžu. Nedokážu se zbavit ničeho. Vůbec ničeho. Po týdnu se paní ze sociálky opravdu vrátila. Když zjistila, že jsme nesplnili její požadavky, syna opravdu odvedla. Teď docházím na léčení, aby mi pomohli s mým kompulzivním hromaděním věcí.
Mám velkou motivaci s tím něco udělat. Až se mi podaří zlomit svou nemoc a uvedu byt do obyvatelného stavu, vrátí mi mé dítě. Snažím se opravdu moc, ale tenhle boj je hodně těžký.
