V prvé řadě chci uvést na pravou míru, že nejsem gay. Mám sice na chlapa neobvyklé povolání, ale mně se líbí a baví mě to. Dokonce si troufám říct, že mě i dobře živí.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jsem pedikér, a přestože se mi moji kamarádi posmívají a berou to za úchylku, jsem za svou práci rád. Trvalo ale dlouho, než jsem si vybudoval jméno.
Nechtěl jsem dělat těžkou manuální práci
Už od školy jsem měl poměrně jasnou představu, co bych chtěl v životě dělat. Učení mi moc nešlo – a bylo zřejmé už na základní škole, že ze mě žádný inženýr nikdy nebude. Přesto jsem si nedovedl představit, že bych měl pracovat někde na pásu, nebo ještě hůř, dělat například zedníka nebo automechanika. Bavila mě však různá kosmetika a taky tvořit účesy. Proto když jsem si volil učiliště, chtěl jsem se vyučit za kadeřníka.
Povolání kadeřníka byla dobrá volba
Máma byla k mému výběru školy velmi skeptická, ale já si stál za svým. Prostě jsem tam chtěl. Mělo to také další výhodu. Na takový obor se moc kluků nehlásí, a tak jsem věděl, že v mé třídě bude spousta holek a já je budu mít všechny pro sebe. Školu jsem si prosadil a taky ji dokončil. Hned potom jsem nastoupil do salónu, kde jsem začal stříhat pánské návštěvníky. V tomto salónu mě však zaujalo něco jiného.
Začala mě fascinovat pedikúra
Nebylo to jen holičství, ale také se tam dělala pedikúra, manikúra a masáže. Právě pedikúra mě oslovila. Líbilo se mi, jak Renata, která v tomto oddělení pracovala, dokázala z nepěkných noh udělat krásné výstavní kousky. Chtěl jsem to taky zkusit, a tak mě pomalu začala zasvěcovat do tajů tohoto oboru. Měla z toho náramnou srandu a vždycky říkala, že v životě neviděla muže, aby se tak zajímal o vzhled nohou.
Renata mi pomohla získat místo pedikéra
Ani ne za rok Renata otěhotněla, a protože její těhotenství bylo rizikové, musela skončit s prací prakticky ze dne na den. Já toho využil a okamžitě jsem chtěl její místo. Paní šéfová se na to zprvu netvářila vůbec nadšeně a ťukala si na čelo, ale když se za mě Renata přimluvila a vysvětlila jí, že mě všechno naučila, s nelibostí na to přistoupila. Stejně tak rychle nikde nemohla sehnat náhradu.
Klientky mě zprvu odmítaly
Také zákaznice byly skeptické, a dokonce některé zrušily své rezervace. Bylo však na mě, abych je přesvědčil, že jsem v tom opravdu dobrý, a tak jsem se snažil na maximum, aby se rychle rozkřiklo, že jsem sice pedikér, ale svou práci ovládám skvěle. Dělal jsem si z toho srandu a říkal o sobě, že jsem taková atrakce našeho salónu a máme tam něco, co nikdo jiný ne. Přesto trvalo dlouho, než si na to klientky zvykly.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Kristián a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Kamarádi se mi posmívali a moje holka se za mě styděla
V soukromém životě jsem zažíval ještě větší peklo. Všichni mí přátelé se mi posmívali. Neměl jsem zastání ani ve svém nejlepším kamarádovi, který si o mně myslel, že jsem úchylný. A nejhorší pro mě bylo, že má dlouholetá přítelkyně se styděla za mé povolání. Raději mě nechala, jen aby nemusela nikomu vysvětlovat, čím se živím. Tohle pro mě bylo obrovským zklamáním.
Vlastimil (41): Naše sousedské spory došly do extrémních rozměrů. Tohle už fakt přehnali.
Navzdory všem jsem si stejně získal dobré jméno a pedikúra mě velmi dobře živí. Mnohé ženy si dokonce pochvalují, že jsem lepší, než ženské v tomto oboru a rády se ke mně vracejí. Kamarádi si na mou práci zvykli, a ti kteří ne, s těmi se nestýkám.
