Řidičák mám už dvacet let – a dvacet let jsem za volantem neseděla. Když jsem byla plnoletá, udělala jsem si papíry na nátlak svého tatínka, který na tom trval. Bydleli jsme totiž na vesnici, do města to bylo daleko, člověk se tak bez auta těžko obešel.
Dodnes v rodném domku žiji i se svou rodinou. Město je stále stejně daleko a stále je auto nezbytné pro dopravu do civilizace. Autobusy nás tu míjejí jen párkrát za den. Než abych sedla za volant, raději šlapu na kole a nutím k tomu i děti.
Nikdo mě nedonutí
Všichni, kdo mě znají, se mi neustále smějí. Dělají si ze mě srandu – a k minulým narozeninám jsem například dostala starý volant. Dva roky před tím hru na počítač – samozřejmě závody aut. I ve vesnici jsem už taková legenda. Kamkoliv potřebuji, jedu na kole, děti na kole vozím i do školy, tedy spíše je doprovázím a je nutím jezdit na kole také. Jsou jediné, všichni ostatní jezdí autem, já však mám z řízení takovou fobii, že mě tam nikdo nedostane.
Kde se to vzalo?
Ani já sama nevím, proč mám takový děsný strach auto řídit. Nikdy jsem neměla autonehodu, nikdo u nás v rodině ji neměl, nebyla jsem svědkem nehody – zkrátka nic takového. Už když jsem si řidičák dělala, neměla jsem z toho ale dobrý pocit. Zkoušky jsem složila snad jen náhodou – a po celou dobu výuky jsem byla jako na trní. Bojím se jet v provozu – u nás na polňačce auto cvičně rozjedu. Jakmile se však mám vrhnout na hlavní silnici, okamžitě couvám a vysedám.
Čtěte také: Anna (44): Maminka je nepoučitelná a stále si nedá říct. Mám o ní veliký strach.
Svezu se ráda, to jo
Nemám problém s auty a jako spolujezdec se vždycky ráda svezu. Kdybychom alespoň nebydleli v takovém zapadákově, byl by život jednodušší. U nás ale ve vesnici krmě jednoho maličkého krámku vůbec nic není, a kdo tu nemá auto, jako by ani nebyl. Město je vzdáleno necelých dvacet kilometrů – a děti mě každé ráno proklínají, když je nutím dojet na kole do školy. Já si však nemohu pomoct.
Myslím, že tohle už se nikdy nezmění – a pohyb je přece zdravý, tak co!
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní,
v závěru svého mailu jste odpověděla: pohyb je přece zdravý, tak co!
Dodávám: Člověk má žít sám se sebou v míru. Má být (dle zásad asertivity) sám sebe soudcem a ctít zákony. Není žádný zákon o povinném řízení motorových vozidel. Cyklistika prožila všude na světě výraznou renesanci. Na hloupé žertování svého okolí odpovězte např.: „V letošním ročníku Tour de France zvítězil 21letý Slovinec POGAČAR Tadej (z týmu UAE TEAM EMIRATES) V příštím již 108 ročníku tohoto závodu mu hodlám nejen konkurovat ale vhledem k tomu, že jsem o něco starší mu chci předat i své jezdecké zkušenosti. Musím tedy trénovat“ a s úsměvem odjeďte na svém velocipedu.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
