Zvláštnost, která mé „já“ vystihuje, bývá občas nevyzpytatelná. Už od dětství mě přitahují ženská ňadra. Studuji je a nechávám se jimi fascinovat, třebaže nejsem lesbička, a ač sebevíc nechci, stejně pokukuji po sousedkách, kamarádkách, ale třeba i po úplně cizích ženách, a v hlavě řeším, jak asi jsou uvnitř podprsenky „vyvinuté“. Přitom si obvykle kladu nadčasovou otázku, proč má vlastně některá žena od přírody hrudník nadmíru vyvinutý, zatímco jiná zůstává bez prsou úplně. Nevím, jestli je můj „předmět zájmu“ pro ženu úplně běžný, ale nedovedu si pomoci…
Maminčina příhoda
Ženská ňadra mají jeden primární úkol, a tím je kojení narozeného potomka. Mezi děti, které byly kojené mateřským mlékem, jsem sice nikdy nepatřila, ale zato mám mámu, která se mnou od útlého věku bez ostychu probírala snad všechny důležité otázky ženství. Leckdy přitom do skutečně velkých detailů. Už jako čtyřletá holčička jsem se jí prý ve výtahu vyptávala, proč má jedna naše paní sousedka z paneláku tak strašně velká prsa. A ona, mírně zaskočená dotazem, mi pak doma vysvětlila, že každá žena bývá po této stránce originálem. Je tedy úplně běžné, aby některá měla velká, zatímco jiná menší. „A proč?“ Tázala jsem se ovšem dál, takže mamince nakonec nezbylo, než vysvětlovat ještě podrobněji. S odpovědí, že jde o rozhodnutí „matky přírody“, jsem se spokojila. Jenže, místo odklonu dětského zájmu na úplně jiné věci, mě ženská prsa začala naopak ještě více fascinovat.
Pomyslnou „korunu“ pak všemu nasadil mamčin příběh o jisté ženě z nemocnice, s níž kdysi sdílela po operaci pokoj. Nebylo by na ní tenkrát nic zvláštního, nebýt však atypického hrudníku. Trpěla totiž abnormálním prověšením kůže ňader, což v praxi znamenalo, že si svá prsa musela při nasazování podprsenky do jednotlivých košíčků „rolovat“. „A to je opravdu možné?“ Tázala jsem se tenkrát s očima na vrch hlavy, přičemž maminka odvětila, že ano.
Podivná záliba
Zvláštní „koníček“ v řešení ženských ňader mě provázel i v dalších letech, přičemž největším přáním v pubertě samozřejmě bylo, aby i mně jednoho dne pořádná prsa narostla. Potud vše v pořádku. Jenže pak jsem si teprve začala sama uvědomovat, že můj koníček mírně zvláštní je. Spolužačky na škole se sice o problematice dospívání (a růstu prsou) často bavily, jenže ani jedna neřešila „horní ženské partie“ tak moc a detailně, jako já. Nahlas jsem samozřejmě nikdy nic nevyprávěla, ale v duchu mě zajímalo, proč to vlastně takhle nastavené mám zrovna já. Roky plynuly a já se podivuhodné záliby ne a ne zbavit. Dokonce ani po té, co se „matka příroda“ usmála i na mou maličkost, a někdy okolo čtrnácti mi narostly pěkné „dvojky“. Žádné ženě z okolí jsem tudíž už nemusela „závidět“. Jenže se nakonec ukázalo, že v závisti věc netkví. Nutkání řešit, jak je která má kamarádka či známá vyvinutá, mi zůstalo i později. Tehdy jsem se začala poprvé vážně obávat, zda nejde o problém…
Lesbička?
O poněkud nevšedním „koníčku“ jsem po značném rozvažování, odvážně řekla mamce. Ta věc přijala s humorem. „No jo, prsa. Ta tě zajímala vždycky. Ještě dobře, že tě příroda neošidila. Vždyť ses mě: „Odkud se berou ?“, vyptávala už někdy ve třech letech.“ Odvětila. Jenže když si všimla, že svou starost míním tentokráte velmi vážně, zvážněla také. Tehdy jsme o jediném večeru probraly snad všechny možné varianty a důvody. Řešení přesto nikde. A v hlavě mi rezonoval pouze jediný mámin přímočarý dotaz, a sice zda mě ženy nezajímají ve skutečnosti celkově, a nejsem tudíž lesbička. „Lesbička?“ Zopakovala jsem nahlas, pokývala hlavou a brala věci tak, jak jsou. Lépe řečeno, jak by eventuálně mohly být. V dalších dnech jsem proto v knihovně vyhledala snad všechno dostupné na téma homosexualita, ale ani přes veškerou snahu se v charakteristikách lesbických lásek a vztahů nenašla. Nedovedla jsem si představit s jinou ženou vztah, ale ani jakýkoliv milostný poměr, třebaže by „hlavní roli“ hrála ňadra. V tomto směru mě zajímali muži, takže lesbičkou jsem být nemohla, třebaže definitivní jistota přišla teprve s věkem. Přesto, zájem o ženská ňadra, nevím proč, přetrvával. Netrápil mě nijak výrazně, a neodváděl od všedních povinností, přesto nutkání, „studijně“ koukat každé ženě, ať už staré či mladé napřed do výstřihu, a teprve poté do obličeje, mě leckdy uvádělo minimálně do rozpaků.
Nosy a ostatní části těla
Situaci zmírnil až jeden z mých strýců, který se jednou o Vánocích náhodně v žertu přiznal, že je prý strašlivě vysazený na nosy. Ať hovoří s kýmkoliv, první částí těla, na kterou se automaticky zaměří, je nos. Kolegy z práce, příbuzné, ale třeba i sousedy by tak mnohem lépe poznal a identifikoval dle tvaru nosu, než podle jména, celkové postavy či adresy. Neví proč, ale zkrátka to tak má. „Úžasné.“ Reagovala jsem nadšeně, zatímco zbytek rodiny tenkrát jen rozpačitě zvažoval, zda se strýčkově příběhu smát anebo nad ním spíše kroutit nechápavě hlavou. To já oproti ostatním příběh nejen chápala, ale náhle byla i klidnější, že „záliba“, kterou od dětství trpím, bude zřejmě té strýčkově velmi podobná. Ulevilo se mi… I když?
Melounky, citróny, jablíčka
Doba znovu pokročila, a spolu s ní zavítal do našich životů i všady přítomný internet. Ten pak vtiskl mé zálibě docela novou podobu. Někdy do devatenácti jsem totiž myslela, že kategorie ženských ňader jsou pouze „malá, velká, nesymetrická“, popřípadě povislá. Jenže brouzdání po nejrozličnějších webech mě nakonec poučilo, že ve skutečnosti existuje celá řada typů a tvarů, podle nichž se dokonce dá psychologicky určit i povaha konkrétní ženy. Například větší kulatá prsa jsou „melounky“ a bývají spojovány s mateřsky smýšlejícími ženami, menší jsou zase „jablíčka“ nebo „citróny“. Existují však i takové výstřední názvy, jako třeba tzv. „puffy bradavky“ (tzn. „nadýchané“), což je typ bradavek, které z prsu i s dvorcem vystupují do výšky a spojovány bývají (v malých číslech), především s ženami inteligentními a velmi činorodými. „Páni!“ Z nově získaných informací mi tenkrát šla hlava kolem a já začala najednou seriózně přemýšlet i o tom, že bych se po gymnáziu pokusila vystudovat medicínu, se zaměřením na ženské lékařství.
Sen o vysoké škole sice nakonec nevyšel, ale ani tak nelituji. Vím, že objekt mého zájmu působí sice nevšedně, (a upřímně, pořád nevím, proč mě vlastně životem provází), ale i přesto myslím, že nejde o nic nepochopitelného. Vždyť, jak už jsem řekla, někdo si na lidech automaticky při setkání všímá tvaru nosů, jiný vlasů nebo barvy očí a někdo, jako já, třeba tvaru a velikosti poprsí, aniž by tím cokoliv neslušného sledoval.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
