Nechci tvrdit, že všichni máme život skvělý. Přesto až srážka se skutečnou životní tragédií, může leckomu teprve otevřít oči. Náš běžný svět je totiž až přespříliš fixovaný na výkon a úspěch, čímž se samotný život leckdy smrskne jen na pouhé chození do práce a přemýšlení, co za vydělané peníze pořídit, poplatit. Přitom, na takovou „drobnost“, jakou je zdraví, už pak jen málokdo myslí. Vždyť přece chodíme, mluvíme, slyšíme, vidíme. Samozřejmé. Přesto mezi námi existují „světy“, v nichž některé ze základních lidských smyslů samozřejmostí nejsou. Sama jsem si tuto okolnost uvědomila teprve v okamžiku, kdy mi do života vstoupil nevidomý kamarád Jiří.
Zpackaný život
Neřekla bych, že jsem „bolestín“ či člověk, mající akutní touhu stěžovat si. Přesto, byla-li jsem kdy tázána na svůj dosavadní život, neváhala jsem odpovědět, že je tzv. zpackaný. Už jako dítě jsem toužila být kavárnicí, lépe řečeno, majitelkou kavárny. Vlastně ani nevím proč, ale káva a vše kolem ní mě vždy fascinovalo. Jako pětiletá jsem tajně sledovávala maminku s kamarádkami, jak si tzv. dávají „kafe“, a později, když jsem trochu vyrostla, připravovala jim onen fascinující nápoj již sama. A vymýšlela si přitom různé kreace. Ozdoby ze šlehačky, kávu s příchutěmi anebo jen posypané barevnými tvary na hladině šálku. Kreativitě se meze nekladly. Když mi bylo šestnáct, vyhodila jsem z bývalého dětského pokojíku skoro všechny staré hračky, ale kavárnu pro panenky ponechala. Vystavila si ji na nejvyšší místo a naopak ještě si ji „do-zařídila“ novějšími kousky nádobíčka.
Tou dobou jsem už studovala hotelovou školu a každým dnem snila, že ihned po maturitě založím kavárnu vlastní. Bohužel, ideály byly dlouho silnější než „praktično“ a já brzy zjistila, že na všechno to vyřizování okolo nemám prozatím odvahu. Raději jsem tedy s maturitním vysvědčením v ruce, nastoupila do nejbližší možné kavárny coby zaměstnanec. Nicméně s tím, že až se otrkám, sen oživím. Zkušenosti přibývaly, což o to. Jenže zdaleka ne všechny v rovině pozitivní. Coby servírku si mě tam například vyhlédl i dost podivný muž…
Podivín a krach
Nejprve číhal jen za výkladci podniku, ale po nějaké době se opovážil vstoupit i dovnitř. Nikdy si nic nedal. Jen mým směrem nepříjemně švihl pohledem a zase odešel. Napadlo mě, že jde o nějakého podivína a doufala, že ho to brzy omrzí. Jenže ne. Naopak. Podivný zájem se stupňoval, a já měla po několika dnech strach i z toho, chodit sama večer domů. Situace se komplikovala. Z roztěkanosti jsem dělala chyby, až mi jednou sám šéf navrhl, abych raději změnila místo. Že prý má známého, ke kterému bych mohla nastoupit ihned. Po pravdě, plat tu nebyl nic moc a změna mě lákala. Takže jsem šla. Šéfův kamarád působil slušně a podnik také. Jenže štěstí mi to nepřineslo. Nový vedoucí začal mít po několika měsících zásadní problémy, které vyústily až v konec podniku, na čemž by nebylo nic moc divného, kdyby se pomyslnou „vinu“ nesnažil přehodit na mne. Ustála jsem to. Bohužel, už nikoliv v očích jeho známých. Honza, jak se můj druhý šéf jmenoval, rozšířil, kde se dalo, že za pádem podniku prý určitě stojím já, že jsem „prokletá“, přináším smůlu, vládnu nějakou „magií“ a že jsem to největší zlo, jaké by kdy mohli v kavárně zaměstnat. Proč to říkal, nevím dodnes. Snad proto, že jsem o něj neměla zájem i jako o muže?! Kdo ví. Drby se každopádně uchytily a já měla nadlouho těžké, sehnat podobnou práci. Nikde v okolí mě raději nechtěli a vydávat se do cizího města bylo prozatím složité. Takže, zatímco ostatní ex-spolužáci z hotelové školy už mezi tím pomalu, ale jistě zakládali vlastní podniky, pracovali v exkluzivních hotelích či cestovali, já seděla doma a sháněla práci. Připadala jsem si nepotřebná, naprosto vyřazená a začala uvažovat i o tom, že svůj život snad raději dobrovolně skončím. Jenže pak mi do cesty vpadl Jiří…
Nevidomý host
Stalo se tak v den, kdy jsem znovu mířila do jedné z místních kaváren, (abych si zase poslechla, že jsem nebyla přijata), když v tom do mne ve dveřích kdosi vrazil. „Promiňte.“ Omluvil se mladý hlas, jenže já stále ještě hledala balanc a přitom zakopla o jeho hůl. „Moula, co se do těch dveří cpe!“ Pomyslela si, ale záhy zjistila, že nešlo o obyčejného mladého muže, nýbrž o nevidomého. V tu chvíli mě kouslo svědomí. „Nezlobte se, vlezla jsem vám do cesty. Jestli chcete, dovedu vás dovnitř a usadím.“ Nabídla jsem. Docela pohledný mladík chvíli váhal, ale pak souhlasil. Vzala jsem ho za ruku, dovedla ke stolu, zavolala číšníka, a teprve, když vše vypadalo v pořádku, spěchala do zázemí podniku na pohovor. Ten skončil nepřekvapivě stejně, jako jindy. Něco ale bylo jinak. Když jsem smutně vyšla ven, čekal tam na ulici onen mladík. Vyděsila jsem se. „Potřebujete ještě něco?“ Oslovila jsem ho už nedůvěřivě. „Ne, mám čas a čekám právě na vás. Pochopil jsem, že jste tam byla u pohovoru. Jak vám to dopadlo? Přijali vás?“ Padla starostlivá otázka. „Ale ne. Jako vždy. Už nevím, co si počít.“ Mávla jsem rukou. V tu chvíli došlo k vzájemnému představení. Strach opadl, a protože Jiří nebydlel od místa kavárny daleko, nabídla jsem mu doprovod, třebaže cestu znal dokonale. Konverzace přitom jen svištěla a já nestačila žasnout, co všechno i bez zraku dovede. Třeba, jak mě podruhé poznal. Prý dle klapání podpatků. Neuvěřitelné! Líbil se mi a svým způsobem jsem ho velmi rychle začala obdivovat.
Kamarádi od kávy
Před jeho domem jsme si vyměnili kontakty na telefon a email. Věděli jste, že nevidomí mohou v současné době už docela běžně používat email a psát na počítači? Já ne. Jirka mě však vyvedl z omylu. Začali jsme si telefonovat, psát a čas od času se i sešli. Mezi tím mě dokonale zasvětil i do věcí z úplně „jiných světů“, a já se po nějaké době za svá někdejší trápení skoro styděla. Nebavilo mě žít, kvůli drbům nějakého muže, ale přitom jsem zapomněla na to nejcennější. Na zdraví. Na to, že jsem zdravá, vidím, slyším, chodím, mluvím… A také na to, že když je člověk zdravý, leccos ještě svede. S Jirkou jsme si zkrátka „kápli báječně do noty“ a brzy se z nás stali nejlepší kamarádi. Občas mé nitro sice zamrzelo, že mě nemůže ani jedinkrát vidět, ale na druhou stranu mě zase dovedl vnímat všemi ostatními smysly tak, jako nikdo jiný. Spojovala nás záliba v hudbě, v přírodě anebo třeba v dobré kávě, na kterou už nemusel docházet do kavárny, protože jsem mu ji doma ráda připravila.
A já? Vysněnou kavárnu jsem sice dodnes nezaložila, zato však mám pro život po boku úžasného kamaráda, a kdo ví, zda se z nás jednoho dne nestane i pár. Jirku velmi miluji a vůbec mi nevadí, že je „jiný“. Naopak. Právě fakt, že je „jiný“, z něj dělá lepšího člověka. Na rozdíl od zbytku světa neshání jen „peníze“, slávu a „hlouposti“, nýbrž ví, co je v životě skutečně důležité.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
