Vzpomínky ze střední bývají různorodé. Od prvních lásek až po nárazové „šprtání“ týden před maturitou, vzpomínáme na ledacos. K nejoblíbenějším patří všelijaké humorné historky, někdy i události méně příjemné. Ne každý měl roky náctiletí zalité slávou a úspěchy. Mé vzpomínky jsou vesměs pozitivní, přesto mezi nimi existuje jedna, které dodnes nerozumím…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Poklidná střední
Když jsem přešla ze základní školy na střední, neznamenalo to pro mne žádnou velkou změnu. Rozvrh, vyučující, předměty, hrozba poznámkami při nekázni… Všechna pravidla jednoduše navazující na to, co už jsem důvěrně znala z minulých let. Na základní škole jsem měla celých devět let třídního a třídního jsem získala i na střední. Byl to fajn člověk. Pro vtip nešel daleko a často si k nám nalezl cestu dříve, než mnozí jiní, neustále mentorující profesoři. Poučovat sice byla jejich práce, jenže, který náctiletý člověk chce něčemu takovému rozumět? A tak se v pomyslné anketě o nejpopulárnějšího profesora, těšil největší oblibě vždy náš třídní. Shovívavě toleroval naše, mnohdy prazvláštní omluvenky za absence, trefně reagoval na všelijaké klučičí vtípky, a přestože jsme častokrát nevynikali ani v jeho domácím předmětu, nikdy z nás nevyšiloval.
Omluvenku, prosím!
Pamatuji si třeba, jakým způsobem se třídnímu jednou omlouval můj spolužák Alois. Omluvenku, sdělující, že nemohl být na hodině češtiny, protože byl u lékaře, přinesl sepsanou místo v indexu na papírku o rozměrech menších, než je platební karta. „Co má být tohle?“ Vyděsil se třídní. „Omluvenka. Nemohl jsem být na hodině, protože jsem byl u lékaře.“ Vysvětlil s ledovým klidem Alois, na kterém bylo ke všemu ještě vidět, že si z učitele nestřílí a pokračoval: „Jde o to, že mi došel v indexu prostor, takže jsem to doplnil na zvláštní papír.“ Vysoukal ze sebe. „Jenom to ne.“ Zakroutil hlavou třídní s tím, že omluvenku mu vezme tehdy, bude-li ji mít na speciálním doplňkovém, omluvném formuláři k indexu. Alois kýval, že chápe. „A bude to tu zítra!“ Plácl rukou třídní do psací desky. Alois znovu pokýval hlavou a skutečně, hned druhý den se k třídnímu a jeho stolu řítil s doplňkovým formulářem. Jenže… „Co je zase tohle?!“ Vyděsil se třídní a vykulil tehdy oči tak, až mu málem vypadli na stůl. „Omluvenka“. Odvětil mu Alois suše a zopakoval, že se omlouvá, protože byl tenkrát u lékaře, takže nemohl být na češtině. To už ale třídní nevydržel, promnul si prsty oči a spustil: „Dobře, ale já tu omluvenku chtěl přepsanou, ne nalepenou! Proč myslíš, že jsem tě s tím včera vrátil?“ Vykřikl, jenže jeho naštvaný obličej náhle změkl, aby se začal usmívat na celé kolo. Omluvenku mu raději uznal, protože třetí pokus by prý nemusel už v roli třídního přežít. A o co šlo? Můj skvělý spolužák totiž použil i druhý den tutéž omluvenku, jenže, na místo přepsání jejího textu do přídavného archu, ji jednoduše vzal a lepidlem na arch přilepil…
Přísná profesorka
Smyslem pro humor, anebo alespoň shovívavostí, neoplýval ovšem každý pedagog. Poněkud konvenční bývala zejména naše učitelka na psychologii. I když, slovo „konvenční“ je na popis jejího charakteru i tak slabé. Ve všem milovala svůj řád a běda okolí, když nebyl. Potíže ovšem nastávaly všude tam, kde se její řád střetával s realitou. Občas se totiž ukázalo, jak moc subjektivní její zásady byly. Zkrátka, na všechno měla svůj metr a není divu, že u žáků příliš oblíbená nebyla. Jen já s ní měla nějakým zázrakem dobré vztahy. Halasně jsme se zdravily na chodbách a ona vždycky kvitovala, jak vychované děvče jsem. V hodinách psychologie jsem navíc nevytrhovala a poslouchala. Byl to můj oblíbený předmět a se dokonce i párkrát stalo, že mě dala ostatním spolužákům za vzor. To byla sice dvojsečná zbraň, ale přesto mělo mé ego alespoň radost. Znáte to… Být miláčkem obávaného profesora, může mít i své výhody. Určitě mě ale nenapadlo, že už brzy se naše vztahy promění naopak v tichou bitvu…
Prožíváte podobné životní útrapy jako Ida a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Podmetení koštětem
Ten okamžik přišel v den, kdy si mě naše obávaná profesorka ponechala po vyučování, abych jí pomohla s úklidem třídy před třídními schůzkami. „Ida je taková pečlivá. Určitě mi ráda pomůže, je to potřeba, protože uklízečky uklízí příšerně.“ Vysvětlovala mateřským hlasem a já souhlasila, i když bych se bývala raději viděla v trolejbuse, ve směru domů. „Co nadělám…“ Pomyslela jsem si a chopila se hadru na umývání parapetů. „Ta Eva je ale bordelářka! Rozčílila jsem se, když mi najednou došlo, že uklízím nejen prach, ale i odpad po svých spolužácích. Za ně!“ V tom se naše obávaná profesorka vyřítila z nedalekého kabinetu s koštětem v ruce a kyblíkem vody. Začala vytírat. Chvíli jsem ji jen pozorovala a pak uhnula, abych nepřekážela. Jenže v tu chvíli na mě začala křičet, abych „tudy“ nechodila, aby mě náhodou nepodmetla. „To vadí?“ Rozesmála jsem se. Jenže ona zvážněla. „Vadí, protože by ses nemusela provdat. Víš, co se říká, ne?“ Vysvětlila a já se začala smát ještě víc. „Já se ale vdávat nebudu. Hodlám být samostatná, takže mi nějaké koště určitě neublíží.“ Vysvětlila jsem, jenže, se zlou se potázala. Má profesorka mi v tu chvíli dala sáhodlouhou přednášku o tom, jak je pro každou ženu podstatné, vdát se a mít děti, že podobné názory o „nevdávání“ skutečně nerada slyší, obzvlášť z mých úst, kde se domnívala, že mám alespoň nějakou úroveň.“ Zůstala jsem jako opařená… Uklízecí den tím skončil a já po chvíli seděla ve vytouženém trolejbuse. Jenže, s pusou dokořán. „To ji přejde.“ Pomyslela jsem si, jenže nepřešlo.
Klára (29): Vyzkoušela jsem si na vlastní kůži, co je Sofiina volba.
Bude bitva
Způsob, jakým mi pak odsekávala na pozdrav, byl příšerný a ještě horší to bylo v hodině. „Náhodou“ jsem dostávala ty nejtěžší otázky a i okolí si všimlo změny. Bezdůvodné. Nikdy mi totiž nevysvětlila, proč se na mě kvůli pár větám nad koštětem a kbelíkem vody tolik rozčílila. Navíc, když jsem vůči ní byla upřímná. Nevím. Možná, že mě život ještě změní, ale v dohledné době jistě ne. Netoužím po manželství ani po zakládání rodiny. Prostě ne a nebojím se to říci nahlas. Ať tak či jinak, je to pouze můj život, a jak souvisel s mou profesorkou, dodnes nevím. Nevěděli to ani jiní učitelé, kterých jsem se později nenápadně zeptala. Ti mi pouze vysvětlili, že naše učitelka psychologie má nevšedního koníčka, a to, vždy si jednou za čas vybrat studenta, kterého si s láskou převychová k obrazu svému a pak se jím všude pyšní. Jedním z adeptů jsem byla zřejmě i já, ale pokus se vymkl kontrole. Přesto mi to přišlo podivné a chvílemi jsem si dokonce říkala, zda mi třeba nechtěla omylem „dohodit“ vlastního syna? Kdo ví… Každopádně naše vztahy spadly na bod mrazu a já pak měla co dělat, abych u maturity z psychologie ještě nepropadla…
