Je mi jasné, že jarní pandemie koronaviru zamávala s mnoha lidmi a že nejsem sama, kdo měl z tolika změn a nařízení skutečný strach. Bohužel se ale moje psychika natolik porušila, že mám nyní často pocit tlaku na hrudi a prožívám velké návaly strachu. Nevím, komu se mám svěřit.
Začalo se to přibližovat
Když svět na konci zimy obletěly zprávy o rozšíření viru v Číně, naivně jsem si myslela, že k nám to nikdy nedorazí. Hrozivé výjevy přeplněných nemocnic a lidí oblečených ve skafandrech mě skutečně naplňovaly obavami. Stále jsem si ale říkala, že je to daleko od nás. V médiích se již přeci před léty objevil SARS a MERS – a také jsme ohroženi nebyli. Poté se ale stejné obrázky objevovaly v Itálii, a já se začala cítit velmi špatně.
Udělala jsem si zásoby a přestala kamkoliv chodit
Okamžitě poté, co jsem se z médií dozvěděla, že virus působí v Itálii škody, jsem se rozhodla pro rázný krok. Z úspor jsem nakoupila dostatek jídla zhruba na dva měsíce. Dokonce jsem si na internetovém obchodě pořídila navíc mrazák, abych do něj mohla spoustu věcí uložit. Poté už jsem se mohla od světa úplně izolovat. Jelikož působím jako účetní pro několik soukromníků, mohla jsem vše vyjednat pomocí internetových videohovorů a tiskopisy jsme si předávali do schránky, kdy jsem je vždy nechala projít „karanténou“ a nějakou dobu na ně nesahala.
V té době jsem se přestala ozývat kamarádům a zrušila jsem své členství v zumba klubu, kde jsem pravidelně několik let chodila. Opravdu jsem neměla v plánu se nakazit nějakým virem, o kterém nikdo nic neví, a který plní sdělovací prostředky nějakými šílenými statistikami.
Práci jsem neměla čím vyvážit, tak jsem začala jíst
Sice mě má práce baví a byla jsem ráda, že jsem během uzavírky celého státu nepřišla o příjem, najednou jsem ale pociťovala, že mi chybí kontakt s lidmi a také věci, které mi dříve přišly naprosto běžné. Doma jsem si nikdy neuvařila tak dobrou svíčkovou, na kterou jsem s láskou chodila do oblíbené restaurace, navíc se má pracovní doba kvůli vaření oběda úplně rozpadla. Potom jsem dokonce přestala vařit úplně a cpala jsem se nakoupenými konzervami. Jídlo se stalo mým novým koníčkem. Rychle jsem přibírala na váze.
Najednou nebyl důvod nikam jít
První týdny jsem ještě měla tu sílu, abych vyjela do přírody. Ale i tato činnost mi po čase přišla jako riziková, protože jsem se vždy potkala s nějakými lidmi. Pomyšlení, že právě oni byli nakaženi a že dýchám společný vzduch z jejich okolí, mě naplňovalo čirou hrůzou. Postupně jsem se naučila, že ani není důvod vlastně někam vycházet. Nakupovala jsem jednou měsíčně, pečivo jsem si zamrazila. Najednou mě nic nemotivovalo k tomu, abych šla ven. Kamarádi se mi přestali ozývat.
Cítila jsem obrovský tlak na hrudi
Během jednoho dne v září, kdy jsem zrovna v poledne usedla k jídlu, jsem si začala pročítat statistiky a nové zprávy toho dne. Najednou jsem nemohla dobře dýchat a pociťovala jsem velký tlak na hrudi. Obrovsky mě to vyděsilo. Nemohla jsem si ani zavolat pomoc, byla jsem úplně paralyzovaná. Za čas tento stav odezněl, ale bohužel se opět po několika dnech objevil. Začala jsem si pročítat informace o panické poruše a myslím si, že se tato nemoc u mě projevila. Nic si nepřeji více, než aby už ta celá situace skončila. Můj život se úplně změnil a média, ze kterých čtu hrozivé zprávy, mě neustále srážejí na kolena.
Čtěte také: Jarka (38): Možná jsem mohla zabránit kamarádce v sebevraždě, teď nemohu v klidu spát.
Stále čekám, kdy se objeví zpráva o tom, že je to již za námi. Bojím se dokonce jít k lékaři, abych tam s virem nepřišla do kontaktu. Psychologickou pomoc ale již vážně potřebuji.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
to co popisujete jsou projevy úzkostné poruchy. Nedivím se jim. Myslím, že k podobným pocitům v zásadě stačí sledovat nedávný projev ministra zdravotnictví. Tzv. křoví mu dělali ředitelé významných nemocnic. Pánové byli oděni dle dres codu tzv. funebráků. Mimoslovní vjemy působí víc než slova. Zde byl již tak neveselý obsah projevu násoben vskutku mimořádně. To samozřejmě již byla jen třešnička na dortu. Stejně jako namátkou se zlomenou nohou nebelháme ke kořenářce, ale na chirurgii je vhodné s výrazným psychickým nekonfortem vyhledat psychiatra. Ten vám zřejmě doporučí i kontakt s klinickým psychologem. Nechci připomínat výše zmíněného – byť psychologického kořenáře, a tak ne jako léčbu, jen jako podnět k zamyšlení nabízím pár slov:
Co lze dělat proti úzkosti
Uvědomit si co je spouštěč:
Na počátku nemusí být jen slovo. Stačí jakýkoliv podnět, myšlenka, vzpomínka, asociace, příznak tělesné nepohody a úzkost je tu aktuálně. Nepřináší nic nového.
Myšlenka:
Obvykle tzv. automatická, katastrofická, vzájemně se potvrzující s jinými. V alchymistických knihách bylo při vaření zlata zakazováno „myslet na chřástala“. (Ne)překvapivě to nikdo nedokázal. V úzkostné snaze na úzkost nemyslet jsme na tom podobně. Ovlivnit však můžeme emoce.
Emoce:
To, jak o úzkosti přemýšlíme, s jakým citovým doprovodem ji sledujeme. Lze pod ni podklesnout, což nepomáhá. Můžeme ji obrazně řečeno „jít naproti“. Sledovat ji s nadhledem jako zajímavý jev. Jen ať si je … já žiji vedle ní. Že katastrofické myšlenky stále trvají? Aby ne, když jsme je tak dlouho procvičovali.
Drtivý efekt negativních myšlenek zrušíme jejich přehnáním do absurdna: Ano – něco se asi stane. Určitě. Svět již dávno nejde od deseti k pěti. Směřuje od pěti k nule. Opravuji – směr je od nuly k minusu. Každou minutu a v každém směru je hůř a hůř. Je to zajímavé sledovat.
U každé negativní myšlenky se sami sebe ptáme, zda je užitečná a praktická; na kolik jí věříme (v procentech); co svědčí pro ni a co proti ní; nakolik je přehnaná a nakolik je pravdivá, jaké jsou alternativní způsoby hodnocení situace; kde a jak hledat vlastní schopnosti situaci čelit a zvládnout.
Závěrečná položka onoho juda proti úzkosti je nejnáročnější – je to tvrzení: „Bude líp!“ Ostatně již naši předkové věděli, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Proti úzkosti lze obecně doporučit úpravu životního stylu a za podmínek psychoterapii i farmakoterapii. Spirituální přístup doporučuje modlitbu. Ať jste věřící, nebo ateisté, za zamyšlení stojí Modlitba Františka z Assisi, přebásněná Janem Skácelem:
Pane, ať jsi stéblo trávy nebo obyčejný list.
Prosím, dej, ať aspoň trochu umím ve tvých vzkazech číst.
Prosím, dej, ať řeči stromů aspoň trochu rozumím.
Ať vědí, že se učím a že nic neumím.
Dej, ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru.
Když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru.
Ať mi stačí dohlédnout na obzor, který jsi mi dal.
Ať se smířím se vším, co jsi mi kdy vzal.
A dej mi sílu snášet pokorně, co změnit nemám sil.
Odvahu, abych to, nač stačím, na tomhle světě pozměnil.
A taky prostý rozum, který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá a co se změnit dá…
Krásně onen text zazpívali sourozenci Ulrychovi: a je dostupný na internetu.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
