Helena (31): Během jarní pandemie se u mě objevily úzkostné stavy. K lékaři se bojím

Je mi jasné, že jarní pandemie koronaviru zamávala s mnoha lidmi a že nejsem sama, kdo měl z tolika změn a nařízení skutečný strach. Bohužel se ale moje psychika natolik porušila, že mám nyní často pocit tlaku na hrudi a prožívám velké návaly strachu. Nevím, komu se mám svěřit.

Začalo se to přibližovat

Když svět na konci zimy obletěly zprávy o rozšíření viru v Číně, naivně jsem si myslela, že k nám to nikdy nedorazí. Hrozivé výjevy přeplněných nemocnic a lidí oblečených ve skafandrech mě skutečně naplňovaly obavami. Stále jsem si ale říkala, že je to daleko od nás. V médiích se již přeci před léty objevil SARS a MERS – a také jsme ohroženi nebyli. Poté se ale stejné obrázky objevovaly v Itálii, a já se začala cítit velmi špatně.

Udělala jsem si zásoby a přestala kamkoliv chodit

Okamžitě poté, co jsem se z médií dozvěděla, že virus působí v Itálii škody, jsem se rozhodla pro rázný krok. Z úspor jsem nakoupila dostatek jídla zhruba na dva měsíce. Dokonce jsem si na internetovém obchodě pořídila navíc mrazák, abych do něj mohla spoustu věcí uložit. Poté už jsem se mohla od světa úplně izolovat. Jelikož působím jako účetní pro několik soukromníků, mohla jsem vše vyjednat pomocí internetových videohovorů a tiskopisy jsme si předávali do schránky, kdy jsem je vždy nechala projít „karanténou“ a nějakou dobu na ně nesahala.

V té době jsem se přestala ozývat kamarádům a zrušila jsem své členství v zumba klubu, kde jsem pravidelně několik let chodila. Opravdu jsem neměla v plánu se nakazit nějakým virem, o kterém nikdo nic neví, a který plní sdělovací prostředky nějakými šílenými statistikami.

Práci jsem neměla čím vyvážit, tak jsem začala jíst

Sice mě má práce baví a byla jsem ráda, že jsem během uzavírky celého státu nepřišla o příjem, najednou jsem ale pociťovala, že mi chybí kontakt s lidmi a také věci, které mi dříve přišly naprosto běžné. Doma jsem si nikdy neuvařila tak dobrou svíčkovou, na kterou jsem s láskou chodila do oblíbené restaurace, navíc se má pracovní doba kvůli vaření oběda úplně rozpadla. Potom jsem dokonce přestala vařit úplně a cpala jsem se nakoupenými konzervami. Jídlo se stalo mým novým koníčkem. Rychle jsem přibírala na váze.

Najednou nebyl důvod nikam jít

První týdny jsem ještě měla tu sílu, abych vyjela do přírody. Ale i tato činnost mi po čase přišla jako riziková, protože jsem se vždy potkala s nějakými lidmi. Pomyšlení, že právě oni byli nakaženi a že dýchám společný vzduch z jejich okolí, mě naplňovalo čirou hrůzou. Postupně jsem se naučila, že ani není důvod vlastně někam vycházet. Nakupovala jsem jednou měsíčně, pečivo jsem si zamrazila. Najednou mě nic nemotivovalo k tomu, abych šla ven. Kamarádi se mi přestali ozývat.

Cítila jsem obrovský tlak na hrudi

Během jednoho dne v září, kdy jsem zrovna v poledne usedla k jídlu, jsem si začala pročítat statistiky a nové zprávy toho dne. Najednou jsem nemohla dobře dýchat a pociťovala jsem velký tlak na hrudi. Obrovsky mě to vyděsilo. Nemohla jsem si ani zavolat pomoc, byla jsem úplně paralyzovaná. Za čas tento stav odezněl, ale bohužel se opět po několika dnech objevil. Začala jsem si pročítat informace o panické poruše a myslím si, že se tato nemoc u mě projevila. Nic si nepřeji více, než aby už ta celá situace skončila. Můj život se úplně změnil a média, ze kterých čtu hrozivé zprávy, mě neustále srážejí na kolena.

Čtěte také: Jarka (38): Možná jsem mohla zabránit kamarádce v sebevraždě, teď nemohu v klidu spát.

Stále čekám, kdy se objeví zpráva o tom, že je to již za námi. Bojím se dokonce jít k lékaři, abych tam s virem nepřišla do kontaktu. Psychologickou pomoc ale již vážně potřebuji.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT