Hanka (38): Příteli lžu do očí a sama přitom nevím, co chci

Situace, do které jsem se dostala, není dvakrát záviděníhodná. Už od mala bylo mým snem, potkat prince „na bílém koni“, provdat se a žít spokojený život. Jenže v pubertě přišla změna, a spolu s ní i radikální zlom. V současné době mám vážnou známost a teoreticky bych měla být šťastná. S přítelem jsme dokonalá dvojice, jenže já mu v dost zásadní věci již řádku let lžu. Nechci ho ztratit, nechci se s ním rozejít, jenže mé skutečné já volá po něčem docela jiném… 

Dokonalý manžel

Jmenuji se Hanka, ale všichni mě oslovují „Hani“. Nejsem žádná výstřednice a myslím, že v davu by mě nikdo neoznačil za jakkoliv odlišnou. Nenosím výstřední šaty ani nefandím nevázanému stylu života. Nejsem ale ani domácký typ, a občas vlastně sama nevím, „kdo jsem“ či spíše, „kdo nejsem“. Jedno však vím jistě. Již od lavic základní školy jsem pravidelně snívala, jak se jednou šťastně a dobře provdám. Představovala jsem si, že budu mít po boku fajn manžela, se kterým budeme cestovat, zařizovat společný byteček a vůbec, užívat dosytnosti života. Tedy mít všechno to, co například má maminka nikdy neměla, (protože pocházím z rozvedeného a nepříliš povedeného manželství). Spokojené manželství mi navíc bylo kladeno na srdce jako jedna z nejvyšších životních hodnot, a tak jsem si ji, logicky, do budoucna přála. Zatímco jiné holky mého věku zajímaly třeba ještě panenky nebo plyšáci, já už přemýšlela o budoucím manželovi…

Děsivé probuzení

Ve snech o skvělých protějšcích mě však holky docela brzy dohnaly, ne-li předehnaly. Kartami zamíchala puberta. Zatímco spolužačky se později zajímaly rovnou o spolužáky a vůbec o kluky, já se o nic podobného nezajímala. „Živí“ kluci mě nepřitahovali, dokonce ani mladí či starší muži. Zkrátka ne. Zato o svatbě a manželství coby společenské nutnosti s panem „někým“, jsem přemýšlela pořád. Jen se z té mé představy poněkud vytratily city i konkrétnější obličej. A ani v později, v osmnácti, jsem při kontaktu s muži žádné vášnivé touhy, příslovečné „motýlky v břiše“ ani jiné výrazné emoce nikdy nepociťovala. Něco tudíž bylo jinak a já se měla již brzy dozvědět, co…

Po ukončení střední školy, směřovaly mé cesty do prvního zaměstnání, kde přišel naprostý šok. Ať jsem byla jakkoliv přesvědčená, že obecně nějakých velkých citů nejsem schopná, opak se stal pravdou. Háček byl jen v tom, že onen „planoucí cit vášnivé zamilovanosti“ jsem nepocítila k žádnému z mužů, nýbrž ke své šéfové. Ano, poprvé v životě jsem zažila, co je láska a jaké „psí kusy“ dovede s člověkem udělat. Nepoznávala jsem se a celou situaci považovala za poblouznění, omyl. „Vždyť se přece musím vdávat, ne?!“  Chlácholila jsem se. Jenže marně. Se šéfovou sice nikdy žádný vztah nevznikl, ale i pozdější city k jiným ženám mi jasně ukázaly, že muži ke mně po milostné stránce zkrátka nikdy nepatřili a nepatří, třebaže po té vizuální či společenské stránce, mě, mít vedle sebe do společnosti muže, láká. 

Lesba, „ne-lesba“ nebo někdo jiný?

Zařazení, kdo vlastně jsem, mi dělalo největší potíže. Maminku, která si už v životě užila mnohé, jsem pravým „já“ trápit nechtěla, a jak jsem řekla, i na veřejnosti mi dělalo dobře, vyjít si někam s mužem. Jen s jedním důležitým požadavkem: Po akci bylo podmínkou, aby se každý rozešel do vlastního domova. Tak jsem o nějaký rok později navázala několik zajímavých vztahů, jenže, všechny se záhy rozpadly. Nebylo-li milování, nebyl vztah. Teprve, když už jsem pomalu situaci vzdávala, vstoupil mi do cesty Tomáš. Elegantní, ba přímo šarmantní muž, profesí pánský krejčí, který, zdá se, měl pro mou zdrženlivost pochopení. Zpočátku jsem vztahu šanci nedávala, ale on mě nakonec přesvědčil, že i muži dovedou od žen chtít i něco jiného, než jen „postel“. Začali jsme spolu chodit a užívali si skutečně krásné chvíle. Na společenské akce se dovedl obléci ještě lépe než já a kavárny či různé luxusní restaurace měl v malíčku. Podle maminky byl skutečně tím, kdo se dá nazvat: „Vhodný muž do manželství“. Byl skoro ideální a já ve skrytu duše tajně toužila, aby mi jednoho dne řekl, že je gay, čímž by se situace u obou krásně vyrovnala. Měla jsem za to, že jsme oba „stejný případ“. Jenže ne. 

Slabé srdce a sny o ženách

Potíž nastala v okamžiku, kdy mi po dvou letech vztahu bez milostného kontaktu sdělil, že po něčem takovém, jako je sex, velmi touží, ale protože mě miluje, nechtěl tlačit. Ten den se mi přímo zatemnilo před očima. „Co teď? Co teď!“ V posteli jsem nikdy se žádným mužem nebyla a špatnou komedii si zrovna on nezasloužil. Vysmekla jsem se mu tudíž s neurčitou odpovědí, vše detailně promyslela a nakonec přišla s neuvěřitelnou „vysvětlovací“ historkou. Vymyslela jsem si, že mám slabé srdce a tudíž mi lékař ze zdravotního hlediska milování (ani těhotenství) nedoporučuje. Tomáš chvíli zaskočeně koukal, ale pak věc kupodivu přijal s tím, že o mne přesto stojí. Navíc i proto, že si vše třeba ještě rozmyslím, popřípadě, že se doktor mohl splést. Jenže já si nic nerozmyslela. 

Čas utíká a ve vztahu bez milování pokračujeme, světe div se, už několikátým rokem. Jenže ani jeden se při tom všem necítíme naplněni. Chození na společenské akce, do kina, do přírody anebo za sportem nás baví, protože si rozumíme jako dva nejlepší kamarádi či bratr se sestrou, ale po milostné stránce vztah strádá. Tomáš by se mnou prožil nejraději mnohem více, a já zase, po každém „rande“, doma tajně snívám o různých krásných ženách a představuji si, jaké by bylo, se s nimi pomilovat, abych se alespoň trochu „vybila“… Celou dobu jsem přitom myslela, že jsem dočista asexuální, ale ve skutečnosti mé tělo ukrývalo náruživou milenku. Jen zkrátka pro náruč mužů totálně nevhodnou. 

Facka do obličeje

Jak dál z podivné situace, která nastala, nevím. Tomáše nechci ztratit, protože ho svým způsobem miluji jako člena rodiny a vážně zvažuji sňatek. Na druhou stranu ale nemám odvahu, říci mu holou pravdu. A sice, že po milování toužím, vykonávat ho mohu, protože žádné „slabé srdce neexistuje“, ovšem ne s ním. Se žádným mužem. Jedině se ženou… Vím, že upřímnost je (a měla by být) nade vše, avšak tohle by podle mého názoru představovalo nejen šok, ale i totální facku do obličeje člověku, na kterém mi jinak velmi záleží. Nebo ne?  

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Katka Procházková
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu