Ema (40): Zesnulá maminka skrývala tajemství, které mi překopalo život

Maminku jsem milovala nadevše. Možná ještě více, než bývá ve vztazích mezi matkami a dcerami běžné. Přesto tajemství, které vyšlo po její smrti na povrch, mi vyrazilo dech. Odjakživa byla má duše přesvědčená, že žije v harmonické rodině. Tatínek „Honza“ sice nebyl skutečným, ale měla jsem ho ráda. Zato s vlastním otcem jsem se příliš nevídala, což mě v průběhu let mrzelo. Koneckonců biologičtí rodiče jsou vždy jen jedni a děti by měly mít právo je znát a vídat. To u nás platilo, čímž jsem nabyla dojmu, že je vše v pořádku. Jenže, po smrti maminky se stalo něco, co mi doslova „překopalo“ život.      

Podivný rozvod

S maminkou a tatínkem jsem žila společně do svých deseti. Maminka pracovala jako sekretářka v administrativě a tatínek byl povoláním profesionální řidič. Nezřídka se mu stávalo, že vezl i nějakou významnější osobnost, díky čemuž se s maminkou poznali. Máma byla odjakživa společenský typ. Zajímalo ji každičké „šustnutí“ ve společnosti, jako malá snila, že se stane velkou herečkou. Sen se v reál neproměnil, zato její učarování „velkým světem známých tváří“ jí zůstalo. Pamatuji, že když venku například potkala nějakého známějšího herce, dokázala o zážitku hovořit i celý týden. Povolání mého tatínka pro ni bylo tudíž zpočátku zajímavé a přitažlivé, až se stal, spolu s ním, přitažlivým i on. Dali se dohromady a za nějaký čas přišla svatba. Po dalších třech letech já. To už ale nebyla domácí atmosféra ideální. Maminku „šoférské“ povolání manžela brzy omrzelo a já, už jako malá slýchala dnes a denně, jak se máme špatně, že třeba takoví umělci mají několikanásobně lepší příjmy, apod. Myslím, že tehdy nám z toho všem třem třeštila hlava. Otec však více nevydělal, společenské rubriky ho nezajímaly a soustředil se především na práci.

Postupně došlo až k rozvodu, který ovšem nebyl, na rozdíl od jiných, příliš běžný. Neřešila se v něm žádná nevěra ani zásadní rozpory, jen rozdílný názor obou manželů na další život. Buď jak buď, mou maličkost to v té době vlastně ani nezajímalo. Do cesty vstoupil mé mámě mezi tím elegantní vedoucí jedné výtvarné galerie Honza, a než bys řekl „švec“, stěhovaly jsme se nejen k němu do bytu, ale natrvalo i do jeho města.

Honzu jsem měla ráda

S vlastním tátou jsme se vídali stále méně, a tak se mi ho Honza snažil vynahradit. Nebývá běžné, aby se nový manžel sžil tak rychle s nevlastním dítětem, ale u Honzy to šlo v klidu. Byl sympatický, skoro vždy mi všechno dovolil, vysvětlil a hlavně, přála jsem mamince štěstí. Ve svých deseti jsem sotva chápala pravé podstaty života, takže mi bylo líto, že předtím nemohla žít život ve „velkém světě“, protože jí ho předchozí manžel (táta) nemohl poskytnout. Nyní byla situace jiná. Roky běžely a já se věnovala škole. Základní, střední a nakonec vysoké. A protože mi Honza slíbil, že po něm mohu jednou převzít práci v galerii, rozhodla jsem se vysokoškolská studia zasvětit dějinám umění, které jsem absolvovala s vynikajícím prospěchem. Roky plynuly dál a všichni jsme postupně stárli. Maminka, Honza i já – někdejší malá holka, ze které se vyklubala nová vedoucí místní umělecké galerie. Hned na to jsem si založila i vlastní rodinu. S Markem, mým manželem, jsme na svět přivedli roztomilou dcerku Lindu a měli pocit, že už nás v životě nemůže nic překvapit. Jenže to byl obrovský omyl.

Tajemství „až do hrobu“ nedorazilo

Můj původní tatínek „šofér“ se občas rád sešel, ale pravdou je, že příliš společného času nikdy nebylo. Když pak přišla jednoho dne nečekaná zpráva o jeho úmrtí (podlehl vážné nemoci), zarmoutilo mě to. Od deseti mě sice vychovával Honza, ale biologický táta byl přece jen táta. Ten den se mnou nic nebylo a já, s rukama založenýma na stole, stále jen v galerii litovala promarněného času, ve kterém jsme mohli nadělat ještě tolik věcí… Jenže čas je neúprosný a jako jediný měří spravedlivě. Je mu jedno, jestli jde o člověka bohatého či chudého, obyčejného nebo slavného umělce. Před časem si jsme zkrátka všichni rovni, třebaže něčí život je delší a jiný naopak kratší. Ale, tak už to je.

Po smrti tatínka mi zůstala už jen maminka a samozřejmě Honza, ze kterých se vyklubali úžasní prarodiče. Linda je milovala a já vlastně také. Pro svou maminku jsem měla vždycky slabost a tak nějak jí podvědomě „nadržovala“. O to těžší byl okamžik, kdy mi jednoho dne do galerie zavolali z nemocnice, že maminka leží ve vážném stavu v nemocnici. Byla po mozkové mrtvici a vyhlídky na uzdravení byly více, než špatné. To mě definitivně zlomilo. Přesto nezbylo nic jiného, než i tuto krutou realitu vstřebat a přijmout tak, jak přišla. Maminka se ze svého špatného stavu už neprobrala a za nějaký čas zemřela. Zbyl mi jen nevlastní „taťka“ Honza. Jenže pak přišel šok.

Tři tatínci    

Už ve dveřích kanceláře se mi zdál divný. „Víš, Elenka si nepřála, abych ti cokoliv řekl, ale teď už je to, myslím, jedno. Minimálně kvůli Lindě bys měla znát pravdu.“ Pronesl jednoho dne ve své bývalé galerii Honza, když za mnou předtím neohlášen, z nenadání přišel. „Cože? Co? O co jde?!“ Vyhrkla jsem zaujatě a snažila se zjistit podrobnosti. Honza se tehdy zhluboka nadechl a začal příběh, který by se mohl klidně stát filmovým trhákem. Příběh o tom, proč se maminka rozváděla. „Počkej, vždyť ona jen chtěla žít po svém. Pak potkala tebe. Nebo ne?!“ Bránila jsem ji, ale Honza si povzdechl a nesouhlasně kroutil hlavou. Pak to přišlo. Tatínek „šofér“ totiž nikdy mým skutečným tatínkem nebyl, stejně tak, jako jím nebyl Honza. Maminka ke svému útěžku přišla neplánovaně, a to v rámci jedné „vášnivé noci“ při mimomanželském románku na jakési zábavě. „To není možné!“ Bránila jsem ji podruhé, ale marně. Pravdou bylo, že jsem údajnému biologickému otci nebyla ani trochu podobná a rozvod tehdy skutečně nezapříčinily žádné maminčiny řeči o „lepší společnosti“, jak jsem jako dítě naivně myslívala, nýbrž obyčejná nevěra s následkem těhotenství. Protože však byli oba ze staré školy, rozhodli se krizi přečkat a navenek působit jako šťastná rodina. Do doby, než maminku okouzlil elegantní vedoucí výtvarné galerie Honza, což už byla poslední kapka…A já? Živoucí důvod rozvodu.„Ufff!“ Byla ten den jediná reakce, bránící mi, omdlít úplně. Mít najednou tři tatínky a přece pravého vůbec neznat, mě vzalo. I kvůli Lindě, protože díky maminčinu tajemství nám tím pádem chybí nejen část rodinné anamnézy, ale i všech ostatních informací. Nevím, ale myslím, že rodiče by někdy tajemství mít prostě raději neměli.   

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu